Zpravodaj Jazz Clubu Slaný č.165

 

Připravujeme …

 

 

 

Revival Swing Band Praha

 

 

 

Revival Swing Band Praha je kapela s dlouholetou tradicí. Vznikla v roce 1979 a navázala na známou dixielandovou skupinu Revival Club, která působila v šedesátých letech. Jejím členem byl v roce 64 – 66 trumpetista Antonín Šilhavý. Po rozpadu původního Revival Clubu založil Antonín kapelu stejného jména. Název zakoupil od bývalého kapelníka Jana Smrta za krabici doutníků. Název kapely se léty trochu pozměnil, protože repertoár netvořil už pouze dixieland, ale také mainstream, swing, boogie-woogie. Antonín, společně s manželkou klavíristkou Jaroslavou, je členem RSB od samého počátku. Poznali se na konzervatoři Jaroslava Ježka, kde oba studovali. Antonín u Nikoly Janeva a Jaroslava byla žákyní Valentiny Kameníkové a Rudolfa Rokla.

 

Revival Swing Band vystupoval na více než 40 mezinárodních jazzových festivalech po celé Evropě, ponejvíce v Německu, Dánsku, Švédsku, Rakousku, Švýcarsku, Polsku, také v Maďarsku a v Bulharsku. V mnoha českých, německých, dánských a švédských jazzklubech např.: Reduta Praha, Regensburg, Garching, Bamberg, Forchheim, Osterode, Berlin, Friedrichshafen, Vordingborg, Viborg, Koppenhagen, Silkeborg, Arhus, Varberg. RSB hraje hudbu Counta Basieho, Duka Ellingtona, Loiuse Armstronga, Bucka Claytona a českých autorů.

 

Antonín Šilhavý - trumpet, band leader; Josef Pospíšil - trombone, vocal; Tomáš Křemenák - tenor, soprano sax; Jarka Šilhavá – piano; Dušan Hanzlík – bass; Jan Hrowatitsch – drums

 

Klub Šantán Na Střelnici 20. září 2013, 20 hodin

 

 

 

St. Johnny & The Sinners

 

 

 

St. Johnny & The Sinners je jediná kapela v České republice hrající "west - coast jump blues", styl s velmi autentickým zvukem, kterého dosahuje i díky původní zvukové aparatuře z padesátých let. Leader St. Johnny (Jan Stehlík) založil kapelu v roce 2005, inspirován svými cestami po USA. Stylová kytara a charakteristický syrový zpěv St. Johnnyho doplňuje amplifikovaná harmonika Charlieho Slavíka, považovaného za jednoho z nejlepších hráčů na tento nástroj u nás. To vše doplňuje

 

pulzující, swingující rytmika. V repertoáru skupiny najdete jak vlastní tvorbu, tak i vděčné bluesové standardy. Kapela vystoupila v roli předskokana bluesových legend Charlieho Musellwhitea, Lurrieho Bella, Paula Lamba, Anny Popovic a dalších. Dále doprovází amerického zpěváka a kytaristu Brenta Moyera na jeho evropských turné. Kapela pravidelně vystupuje na klubové scéně a na pódiích domácích i evropských festivalů. Kapela vydala tři CD.

 

St.Johnny (Jan Stehlík) – vocal, guitar; Charlie Slavík – harmonica, vocal; Milan Schmidt – bass; Tomáš Vokurka – drums

 

Klub Šantán Na Střelnici 4. října 2013, 20 hodin

 

 

 

 

 

47. Slánské jazzové dny 2013

 

 

 

Každý z ročníků Slánských jazzových dnů je něčím zajímavý či jedinečný. Ten letošní charakterizují po čtyřech letech opět dva koncerty v Městském centru Grand, další dva koncerty se budou konat v kapli muzea a oba jam sessions v klubu Šantán v restauraci Na Střelnici. Termín je 22. – 24.listopadu 2013, a i když program není ještě kompletní, je jasné, že se letos bude oproti minulým ročníkům více zpívat. Ostatně účinkující hlavních koncertů jsou již známi.

 

 

 

Jazzový maraton odstartuje v pátek (22.11.) v přísálí Grandu slánský Saxtet, který byl příjemným překvapením únorového jazzového večera, kdy skvěle předskakoval britskému Incredible Sax Bandu. Na hlavním pódiu pak večer zahájí ve Slaném dobře známá zpěvačka Yvonne Sanchez. Po ní přijdou na řadu funk souloví Monkey Business, které vede hráč na klávesové nástroje Roman Holý. Kapela je ověnčena mnoha hudebními cenami, na svých albech spolupracovala s řadou zahraničních hvězd, jako jsou Fred Wesley či Hiram Bullock; do Slaného přijede s oběma svými zpěváky Tonyou Graves a Matějem Rupertem. Monkey Business odehrají svůj kompletní koncertní program, proto je již od dalších kapel páteční večer upuštěno.

 

 

 

Sobotní (23.11.) odpolední koncert proběhne v kapli muzea, kde vystoupí Doris a Sophie & Swingin´ Bastards. Kapela je objevem současné domácí swingové scény a její pěvecká sesterská dvojice Dorisa Sophie Lamošovy na ní díky bravurním dvojhlasům působí jako neřízená střela. Kapela se stala jasným vítězem druhého semifinálového večera vyhledávací soutěže Czech Jazz Contest.

 

 

 

            Sobota pak bude pokračovat v 18 hodin v přísálí Grandu, kde vystoupí žákovský Big band hraběte Šporka, pod vedením svého učitele Martina Brunnera. Kapela má v repertoáru i náročné skladby známé z podání slavného orchestru Dona Ellise, máme se tedy nač těšit. Na hlavním sále večer zahájí renomovaná anglická zpěvačka Denise Gordon, jejíž Interpretační škála sahá od jazzu přes blues až po gospel. Denise Gordon spolupracuje s význačnými muzikanty z celého světa a od roku 2012 i s pražskou kapelou J.J.Jazzmen, se kterými také vystoupí ve Slaném. Následovat bude V.S.O.P. Trio + 2, rovněž nová formace tuzemské scény. Pod trochu tajemným názvem se skrývají legendy českého moderního jazzu: klavírista Karel Růžička, kontrabasista Petr Kořínek a bubeník Josef Vejvoda (tedy V.S.O.P. Trio), které na kvinteto doplňují svojí hrou i půvaby uznávané trumpetistka Štěpánka Balcarová a saxofonistka Markéta Smejkalová.

 

 

 

            Po nich bude následovat Guitar Trio jihoafrického kytaristy Jonathana Crossleyho, které hraje jazz se silně rockovým nádechem, doplněný prvky funky a elektronickými vlivy. Své skladby sice označuje kapelník jako post rock, ale „je v nich pořád spousta skvělého jazzu a improvizace“, doplňuje basista skupiny Lukáš Kytnar.   

 

O závěr se postará maďarské kvinteto Djabe, před několika roky jeden z vrcholů festivalu Jazz Goes To Town a naposledy vloni Jazzfestu v Brně. Jazz, který Djabe produkují, v sobě zahrnuje mnoho vlivů včetně maďarské lidové hudby a humoru. To z nich, ještě za využití v jazzu netradičních nástrojů, jako např. brumle, dělá jeden z nejoriginálnějších evropských souborů. Djabe existují 18 let a vystupovali snad ve všech zemích světa od Ruska přes Spojené arabské emiráty až po USA a Kanadu.

 

 

 

            Tradiční nedělní (24.11.) rozloučení v kapli proběhne letos ve 14 hodin a postará se o ně nový vokální soubor Skety. Skupina zpívá á cappella a je složená z mladých českých jazzových zpěváků a muzikantů, kteří se hudbě věnují naplno a profesionálně. Jejich jazzová srdce a zkušenosti jsou na koncertech pořádně slyšet.

 

Stejně jako vloni bude součástí SJD tzv. warm up neboli zahřívací kolo, které představují samostatné koncerty po slánských restauracích, a také jako každý rok se můžeme těšit i na výstavu a jam sessions.

 

 

 

                                                                                              Jaroslav Čečrdle

 

Stan The Man´s Bohemian Blues Band

 

 

 

Stan Wolarz alias "Stan The Man" se narodil ve skotském Edinburghu v roce 1951. Na kytaru hraje od svých třinácti let. Během své hudební kariéry působil v mnoha soulových a rhythm'n'bluesových seskupeních, se kterými procestoval celou Británii.  Poté se vydal na sólovou dráhu. Často hrával také ve Francii, kde měl příležitost vystupovat s takovými hvězdami, jako jsou s B.B. King, Fats Domino a Johnny Otis. Stan je kytarista - samouk. Jeho hra je někdy líně mazlivá, jindy výbušná a razantní, ve spojení s jeho zvláštně zabarveným barytonem však vždy intenzivní až vášnivá. Patří k oněm bílým interpretům, o kterých lze říci, že blues mají v duši. Při svých toulkách Evropou se Stan v polovině 90. let objevil též na české hudební scéně. V pražském klubu U Malého Glena našel několik spřízněných duší a po několika zprvu náhodných vystoupeních si Stan pobyt v Praze prodloužil. Jeho současnou skupinu tvoří slovenský basista Tono Ďuratný, zkušený hudebník, který prošel různými jazzovými a rockovými formacemi a spolupracoval i s předními hudebníky slovenské scény. Bicí nástroje hraje rodilý Pražák Kamil Němec, který se po několika nočních sessions stal pravidelným členem tria.

 

Stan „The Man“ Wolarz – guitar, vocal; Anton Ďuratný – bassguitar; Kamil Němec – drums

 

Klub Šantán Na Střelnici sobota 14. prosince 2013, 20 hodin

 

 

 

 

 

 

 

30. Československý jazzový festival Přerov

 

 

 

Jubilejní ročník přerovského festivalu se koná ve dnech 17. – 19.října 2013 s následujícím programem:

 

Čtvrtek 17.10. – Celebration Band / Till Brönner Quintet

 

Pátek 18.10. – Matúš Jakabčic CZ-SK Big Band / Jeff Hamilton Trio

 

Sobota 19.10. – Buster Williams Quartet / Maceo Parker

 

After party – Petr Kroutil a přátelé

 

Slovem provází ing. Aleš Benda.

 

 

 

 

 

 

 

NOVÉ  KNIHY

 

 

 

Peter Lipa: Džez náš každodenný daj nám dnes

 

Rozhovory s Jánom Štrasserom

 

Vydalo nakladatelství Forza Music Bratislava s.r.o. v roku 2013

 

ISBN 978-80-89359-54-7, doporučená cena 339.-Kč

 

 

 

Básník, textař, publicista a překladatel Ján Štrasser (1946) vydal už několik básnických sbírek nebo písňových a publicistických textů. V poslední době vydává knihy rozhovorů se známými osobnostmi. Kniha Džez náš každododenný daj nám dnes je vlastně průřez dosavadního života Petera Lipy (1943) a jeho hudební kariéry.

 

 

 

            Na úvod je třeba říct, že kniha mne moc neuspokojila, a to hned z několika důvodů. Jednak sám Ján Štrasser hned v úvodu přiznává, že o jazzu toho mnoho neví, a taky mi nevyhovuje novinový styl položení rádoby vtipné nebo odborné otázky a vzápětí krátká odpověď. Zjednodušeně řečeno, blbě položená otázka nutně vede i k blbé odpovědi. Další fakt je, že Peter Lipa vzhledem k roku jeho narození zažil už ledacos. Od „padesátých let“, která vnímal jako dítko školou povinné, přes uvolnění politické situace v letech šedesátých, krizi roku 1968 a s ní spojenou dobu tvrdé normalizace, až zase k revoluci 1989. A právě rozhovor se točí na můj vkus příliš kolem politického dění, a tak to hlavní, muzika, jde trochu stranou.

 

 

 

            Možná by bylo zajímavější si přečíst souvislé vyprávění samotného Petera Lipy třeba v „ich“ formě. Zpěvák, skladatel, významná osobnost slovenské jazzové scény by určitě měl ve svém vyprávění příznivcům co nabídnout. Sjezdil kus světa, setkal se s celou řadou významných osobností jazzu a vydal víc než 25 LP desek a CD. Je jedním ze zakladatelů a manažérů festivalu Bratislavské jazzové dny, a také je prezidentem Slovenské jazzové společnosti.

 

 

 

            Zajímavé je, když vypráví, že koncem osmdesátých let popový festival Bratislavská lýra ztrácela dech, tak byl požádán jako úspěšný manažer BJD, aby pomohl Lýre na nohy. Ujal se toho. Připravil dramaturgii a jednou z hvězd měla být i politická aktivistka a písničkářka Joan Baezová, která se tvrdě zasazovala o dodržování lidských práv, bojovala proti válkám a proti jaderným raketám, tedy i sovětským. Komunisti z jejího vystoupení měli strach, protože dostali zprávy, že se na její vystoupení chystají čeští a slovenští disidenti v čele s Václavem Havlem. Pozvali si tedy organizátora Lipu a ten, protože prohlásil, že nemá rád konflikty, navrhl, že tedy její vystoupení zruší. To zase neakceptovali komunisté, takže Baezová vystoupila. Ale byla to tehdy mela. Jednak během svého vystoupení z pódia přivítala Václava Havla a jeho přátele, a potom na jeviště pozvala Ivana Hoffmana, který byl oponentem komunistického režimu na Slovensku, a ten zazpíval svůj protestsong Nech mi nehovoria. V té písni tvrdě kritizoval komunistické vedení státu. Ředitel festivalu okamžitě nařídil vypnout Hoffmanovi mikrofon. Lipa přiznává, že souhlasil, chtěl na festivalu Joan Baezovou, ale ne Ivana Hoffmana. Nechtěl na Lyře politiku.

 

 

 

            Starší čtenáři vědí, o čem je řeč, a mladší se aspoň seznámí s fakty, co všechno bylo či nebylo možné podnikat. Přesto bych raději četl něco hlubšího o muzice, třeba i o tom, že jako jeden z mála tehdejších zpěváků začal zpívat slovensky. Nebo by bylo zajímavé dočíst se něco víc o jeho spolupráci s Milanem Lasicou, který pro něho psal texty. I jeho spolupráce s Peterom Brainerom, klavíristou a skladatelem, by stála za hlubší pojednání. Ale i tak, vzhledem k mým osobním výhradám, stojí za to si knihu koupit, nebo alespoň přečíst. Třeba ji ještě seženete v Praze ve Slovenské knize na Jilském náměstí.           

 

 

 

Stanislav Novotný

 

 

 

 

 

Odešel Mulgrew Miller

 

 

 

Skvělý americký pianista Mulgrew Miller zemřel 29.května letošního roku v Allentown v Pensylvanii, bylo mu 57 roků. Miller se narodil 13.srpna 1955 v Greenwood ve státě Mississipi. Na piano začal hrát ve svých osmi letech a svá studia hry na tento nástroj ukončil na hudební fakultě Memphis State University. Hudebníci, kteří měli největší vliv na jeho hru, byli Oscar Peterson, Bud Powell, Wynton Kelly a McCoy Tyner. Ve svých 22letech se stal členem Duke Ellington Orchestra - tehdy již pod vedením Mercera Ellingtona. V roce 1980 se stal krátce členem tria Betty Carter, v letech 1980 - 83 hrál v kvintetu Woody Shawa,1983 - 86 působil v Jazz Messengers Arta Blakeyho a v letech 1986 - 91 vystupoval s kvintetem Tony Williamse. Jako lídr pod svým jménem vydal první desku v roce 1984. Díky své brilantní hře byl zván k nahrávání desek lidmi jako Terence Blanchard, Freddie Hubbard, Kenny Garrett, Joe Lovano a celou řadou dalších. Do své nenadálé smrti hrál na více než 500 (!!!) deskách. Bohužel, v jeho osobě odešel další jazzový velikán.

 

 

 

Podle JF upravil Dr.J.Johanides

 

 

 

Funeral Blues

 

 

 

Když se o velikonoční neděli ráno 31.března 2013 na monitorech našich PC z emailů zlínského hudebníka Pavla Fialy začala objevovat zpráva, že „v noci ze soboty 30.3. na neděli 31.3.2013 zemřel ve zlínské Nemocnici Tomáše Bati ve věku nedožitých 69 let" trombonista Josef „Bažík" Pavelka, tak to pro příjemce znamenalo obrovské překvapení, které nikdo nečekal. Vědělo se sice, že měl tento mimořádný hudebník před dvěma lety voperován srdeční bi-pass, ale protože hrál dál (možná že již ne s takovým nasazením), a o to víc při vystoupeních zpíval, tak nikdo z jeho přátel žádné potíže s nemocným srdcem neočekával. Ale stalo se: v sobotu oné noci, když byl převážen do nemocnice v sanitním voze, tak vydechnul naposledy. Srdce velkého zlínského trombonisty se zastavilo navždy. A jak jsem již uvedl, bylo to k velkému překvapení všech, především pak pozůstalé rodině, manželky Pavlíny, dcery Pavlínky s rodinou a syna Filipa s manželkou. Mimochodem, postavou a obličejem Filip silně připomíná tátu. Spolu se zarmoucenou rodinou jsme stejné pocity prožívali i my, přátelé a obdivovatelé jeho dokonale zvládnutého trombonu, a stěží si představujeme, že tohoto muže na hudebním podiu již nikdy nespatříme.

 

 

 

Nyní kousek „curriculum vitae“ se zřetelem na Bažíkovu bohatou hudební dráhu. Tento muž svým významem překonal hranice místa kde se narodil, kde strávil dětství, dospívání i kus dospělosti, než se v roce 1969 přestěhoval i s rodinou do Prahy, neboť provinční Zlín (tehdejší Gottwaldov) už jeho talentu nestačil, byl pro něj příliš těsný. Josef Pavelka (ještě bez přívlastku Bažík) se narodil 5. listopadu 1944 ve Zlíně. Neví se zcela přesně, kdy se mu do rukou dostal hudební nástroj, který ho nasměroval na pozdější dráhu hudebníka. Ale ví se, že se nejprve jako mladý chlapec na počátku svých „teens" objevil v Dechovém orchestru mladých při Závodním klubu Svit, Rudý Říjen a Závodů přesného strojírenství pod vedením legendárního kapelníka Trávníčka. Nebyla to dechovka ledajaká, představte si, že kapelník za vydatné podpory Závodního klubu byl schopen z mladých chlapců a děvčat sestavit hudební těleso čítající 60 až 70 hudebníků oblečených do jednotných a slušivých uniforem. Muzikanti kráčeli při státních svátcích hlavní zlínskou ulicí a nepřetržitě hráli směs pochodů Františka Kmocha. Soubor byl opravdovou chloubou města a sbíral v oněch 60.letech minulého století ocenění na poli dechové hudby jako na běžícím pásu. Mezi nimi se nalézal náš Josef, vytáhlý mládenec, nakrátko ostříhaný a chudý „jak prst".

 

 

 

Když se v roce 1959 objevil v nové dixielandové skupině, která vznikla jako reflexe na celosvětové druhé revivalistické hnutí, které k nám přicházelo z Anglie, tak už tehdy v kronice, kterou psal zakladatel a vedoucí skupiny pianista Otakar Dedek, se poprvé objevilo ono přízvisko „Bažík". Začínající dixielandoví nadšenci potřebovali trombon jako sůl. Ukázalo se, že nově příchozí vytáhlý mládenec bude patřit mezi nejlepší, i když byl nejmladší. Určitě musel mít na trombon talent, myslím si, že v té době byl učněm ve vzpomínaných ZPS, snad z něho měl být obráběč kovů či měl pracovat v jiné, podobné profesi. Encyklopedie praví, že studoval na Konzervatoři v Kroměříži, to muselo být někdy na konci 60.let. I když se tehdy Státní konzervatoř nestudovala při zaměstnání, mohly být výjimky u mimořádných talentů. Studovat při práci se na některých konzervatořích začalo až v roce 1973. Bažík rozhodně mezi talenty patřil, byl pracovitý a vnímavý, což byl základní předpoklad. Dále nám učené knihy praví, že také studoval skladbu u Harry Macourka skladbu, což bylo někdy v době, kdy mu Karel Velebný nabídnul židli v legendárním S+H Quintetu.

 

 

 

Hraním u Velebného se ale nedalo uživit, a tak v roce 1970 - 1971 stojí u kolébky souboru Šest strýců, to již s pianistou Luďkem Švábenským, se kterým doprovázeli vokalisty jako Milana Chladila, Yvetu Simonovou či Helenu Vondráčkovou. To už byl jen kousíček cesty ke Štaidlovi a Karlu Gottovi a ke stálému angažmá v orchestrech pražského rozhlasu (JOČR,TOČR) pod vedením Josefa Vobruby, potažmo Karla Hály. Až v roce 1982 se v čele Radio big bandu objevuje Felix Slováček, který se narodil též ve Zlíně. Pavelka kromě těchto vzpomínaných bandů ještě pendluje mezi spoustou orchestrů pražské hudební scény, tradičních i moderních, hrajících hudbu populární, jazzovou či avantgardní. Vzpomeneme Pulcův Nonet, Metropolitan Jazz Band, Hot Jazz, až do dnešních dnů J.J.Jazzmen. O tomto posledním souboru ale ještě bude řeč.

 

Poslední rozloučení s Bažíkem se konalo v pátek 5.dubna 2013 ve smuteční síni zlínského krematoria v 10,30 hod. Účast při tomto obřadu byla opravdu velká,15 minut před vlastním obřadem hrála v předsálí tohoto smutečního zařízení skupina asi deseti hráčů na žesťové nástroje. Zazněly tři skladby charakteristické pro takový typ obřadu. Hudebníci s určitostí pocházeli ze zlínských dechových orchestrů, byli dobře secvičeni, zvuk byl vyrovnaný, in tune. Poté jsme se ocitli v hlavním sále, na předních sedadlech se již nalézala rodina a nejbližší přátelé a k tomu se z reproduktorů, z CD linul zpěv „Bažíka" Pavelky. V doprovodu jazzového comba jsme vyslechli dvě písně: Someday a I Can´t Give You Anything But Love, to byla dvě parádní čísla z jeho vokálního repertoáru. Následovalo krátké povídání o odcházejícím muži, několik slov také pronesl kapelník Felix Slováček, se kterým Bažík tolik let pracoval. Felix hovořil s velkým pohnutím, jeho patetický hlas jako by se třepotal ve větru, v jednu chvíli se málem rozplakal, musel na chvíli ustat a po krátké chvíli své povídání dovést do konce. O Bažíkovi se vyjadřoval ve velkých superlativech, pravil o něm, že byl vždy spolehlivý se vzácným darem vcítit se i do problémů jiných, a tak se stával zároveň moudrým. Vše bylo neobyčejně tklivé, obzvláště když se nosítka, na kterých ležela rakev s velkým zlínským mužem, začala pohybovat směrem do míst, kam smuteční hosté již nedohlédnou. Doprovozený byl ve velmi pomalém tempu hraným tradicionálem St.James Infirmary v živém podání dixielandu Jazztet.

 

 

 

A byl konec. Smuteční hosté (jsa požádáni ,aby upustili od kondolence zdrcené rodině) se pomalu rozcházeli a do pomalého pohybu davu zněla ona nádherná optimistická píseň Wonderful World, kterou zkomponovali pánové Cooke, Alpert a Adler. A kdo že tuto píseň zpíval na onom hudebním nosiči? Vězte, že to byl Josef "Bažík" Pavelka, muž, se kterým jsme se právě rozloučili. Zde by mohl být závěr mého povídání, ale vzhledem k tomu, že Bažík byl významným hudebníkem především naší (říkejme tomu) dixielandové scény, tak připomenu místa, obzvláště ta v cizině, kde tohoto hudebního velvyslance mohli posluchači také obdivovat. Vycestovával se souborem J.J.Jazzmen, s kterým hrál Bažík až do své smrti, a to i v době, kdy se přestěhoval zpět do svého rodného Zlína, což znamená, že do Prahy již dojížděl.

 

 

 

V roce 2005 zemřel jiný trombonista a zároveň kapelník Jan Jirucha, který své iniciály (J.J.) zároveň vložil do názvu tradičnější skupiny (tedy s hudbou staršího jazzu) J.J.Jazzmen. Právě jeho Bažík nahradil, a tak spolu za posledních, dejme tomu šest nebo sedm let odehráli doslova stovky koncertů a festivalových vystoupení. Mezi ty nejvýznamnější patří v roce 2006 (10.6.) Jazz auf der Burg Lorrach, A Touch of New Orleans festival v Německu a ještě téhož roku Osteroder Jazzfreunde open air festival, též v Německu. Naši sousedé takový druh hudby mají rádi, a tak se tam J.J.Jazzmen znovu stejného roku vrátili - Jazz Band Ball (10.2. a také 17.5.), A Boat full of Jazz at river Rhein. Band také hrál 19.6.2007 na Hradě, Prague Castle, Birthday of CZ President Mr. Václav Klaus. V průběhu oněch let vystupoval band na stejném místě ještě několikrát. (Ve dnech 11.-13.4.2008 Miloš Kejř, kapelník po Jiruchovi, odlétá do USA na New Orleans French Quarter Festival, kde si zahrál s Old Jazz Union Int. All Stars.) Poté 4.7.2008 Bažík hraje v hamburském Cotton Clubu a 5.7.na Odense Sommerjazz v Dánsku, v této zemi pak ještě 6.7.2008 září Bažík na Fredericia-Festival "Juli Jazz".

 

 

 

V roce 2010 hraje v klubu Jazz Tonne v Drážďanech a doslova hýří nápady na Concert series with Evan Christopher from New Orleans. A již 15.1.2011 se kapela s Bažíkem zúčastňuje Dixieland Jubilee v Ludwigsburgu, zde Kejř s bandem natáčejí „živé" CD. V tomto roce také soubor hraje na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové. V roce 2012 znovu Jazz na Hradě pro Václava Klause, dále vystupuje na festivalu dixielandu v Drážďanech (20.5.). 26.9. hraje v Royal Garden Jazz Clubu v rakouském Grazu a o den později v podobném klubu který se jmenoval Jazz Club Gamlitz. Významné vystoupení bylo i v Hořicích na Jazz Nights se zpěvačkou Denise Gordon z Anglie. Tato soulová a bluesová zpěvačka přitahuje posluchače svoji energií a zpěvem přímo ze srdce. V roce svého úmrtí náš muž hrál dvakrát v pražském Jazz Docku (20.1. a 17.2.), stejně jako v klubu Reduta (16.2. a 29.3.). A za pár dnů (31.3.2013) odešel navždy. Jak jsem již uvedl, Josef „Bažík" Pavelka dosáhl v dixielandové hudbě všeho: mezinárodního věhlasu jako instrumentalista i vokalista. Nedosáhl pouze jedné mety: nehrál v kolébce jazzu, v New Orleansu. Všechny tyto informace mně s laskavostí poskytnul kapelník J.J.Jazzmen pan Miloš Kejř, za tuto vstřícnost mu děkuji.

 

Josef Mahdal

 

 

 

SVATOPLUK  KOŠVANEC

 

2.1.1936 - 29.5.1013

 

           

 

Vynikající trombonista Svatopluk Košvanec zemřel v noci na středu 29.května 2013. Byl nejen skvělý muzikant, ale především to byl velice skromný člověk. Pocházel z Ústí nad Labem. Jeho kulaté sedmdesáté životní výročí bylo sdělovacími prostředky zcela opomenuto. Do popředí zájmu se paradoxně dostal, až když ho rakovina připravila o pravou ruku. Ani v tak těžké životní situaci se však Sváťa nevzdal a za pomoci kamarádů, muzikantů začal hrát levačkou. Je škoda, že takovému zájmu medií a nahrávacích společností se netěšil v době své největší hráčské kariéry.

 

 

 

            Začal tak, jak kdysi bývalo zvykem, hrou na housle. V období dospívání potom přešel na trombon. Na výuku ale chodil jen půl roku, a potom se jeho učitel odstěhoval. Od té doby byl Sváťa vlastně samoukem. Pilně cvičil podle Ušákovy Školy hry na snižcový trombon a hlavně poslouchal kapely a snažil se napodobovat své vzory. Už v době svých začátků věděl, že chce hrát jazz.

 

 

 

            Když jsme na přelomu šedesátých let jako gymnaziální studenti mající rádi jazz hledali v rádiu svoji muziku, hrála ji celá řada tehdejších krajských studií a už tenkrát se vědělo, že v ústeckém kombu hraje vynikající trombonista. Soubor se jmenoval Jazz Combo Pavla Štolby, kde s ním, mimo jiné, hrál Jiří Kudrman nebo Jaroslav Jakubovič. Jeho největšími vzory byl Zdeněk Pulec, Artur Holitzer a v cizině Jay Jay Johnson a Frank Rosolino. Teorii si sháněl, jak se dalo, studoval Jazzová praktika od Karla Velebného nebo učebnici Harmonie Jaroslava Kofroně. V té době bylo nahrávek a literatury o jazzu velice poskrovnu. Po celý svůj muzikantský život neustále sledoval vývoj trombonové hry, takže u nás prakticky neměl konkurenci.

 

           

 

Protože Svatopluk Košvanec žil v Ústí n.L., tak musel za prací pořád dojíždět do Prahy. Zpočátku vlakem a autobusem, později autem. Než se stal členem známého TOČRu a JOČRu v Praze, hrál krátkou dobu pod Ladislavem Simonem v orchestru činohry Národního divadla. To měl ještě status amatérského hudebníka. Když Simon přešel do baletu ND, byl s kapelou konec. Jeho hra na trombon zněla vždy úchvatně. Sóla byla na vysoké technické úrovni a při improvizacích se držel harmonie. Technika mu sloužila pouze jako prostředek k realizaci hudebních nápadů. Kromě hraní se Svatopluk Košvanec věnoval i pedagogické činnosti na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, kde vychoval celou řadu skvělých trombonistů, kterým své umění ochotně předával. Důkazem toho je i jeho žák a pozdější spoluhráč Přemysl Tomšíček.

 

 

 

            Je veliká škoda, že po celou dobu jeho dlouhé hráčské kariéry se mu nahrávací společnosti spíše vyhýbaly. Až teprve po sametové revoluci mu firma Cube-Metier vydala jeho první CD Košvanec And Friends a později i druhou Just Sqeeze Me. Jeho poslední album potom vyšlo v roce 2009 a jmenuje se Unforgettable. Velice ho mrzelo, že se z muziky stal neúprosný byznys související s penězi, tvrdými lokty a že kultura se dostala až na samý okraj zájmu státu. Tvrdil, že přežívá neumětelství, hudební hluk a nejrůznější rádobymoderní styly a skutečné umění tak přichází zkrátka. S tímto názorem se asi většina poctivých profesionálních muzikantů musí zcela ztotožnit. Svatopluk Košvanec a jeho hra nám budou všem chybět.

 

 

 

Stanislav Novotný

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Steve Gadd & Friends: Live At Voce

 

Challenge CR73326. Watching The River Flow; Way Back Home; Undecided; Bye Bye Blackbird; Them Changes; Georgia On My Mind; Back At The Chicken Shack; Sister Sadie; Here I Am (bonus track); Down (bonus track) (77:38)

Steve Gadd – drums; Joey DeFrancesco – Hammond B3 Organ, trumpet; Ronnie Cuber – barytone sax; Paul Bollenbeck – electric guitar.

 

 

 

 

Pokud si tento disk pustí jazzový fanoušek, který 22.řijna 2009 navštívil Přerovský jazzový festival, okamžitě se mu koncert vybaví. Skvělý Steve Gadd tu se svými přáteli, což je vlastně jakási all stars sestava, zahrál první den festivalu. A tři týdny na to vznikla nahrávka pro tento disk, 17.listopadu  v restaurantu Voce v Scottsdale, Arizona. Repertoár je téměř totožný, jenom reakce posluchačů v Přerově byly daleko bouřlivější než návštěvníků restaurantu. Opět tu slyšíme skvěle provedenou Georgia On My Mind, Silverovu Sister Sadie, vynikající Them Changes od Buddyho Milese, která je známá z koncertu Milese s Carlosem Santanou, Bye Bye Blackbird a řadu dalších. Jenom poslední dva bonusové snímky, které nahrál Gadd se zpěvačkou Edie Brickell, mi do celkové koncepce této rozjeté jazzové mašiny jaksi nepasují. Ale je to jenom šest minut a zpěvačka má rozhodně zajímavý hlas i frázování. Jinak skvělých sedmdesát minut hudby!!

 

 

 

MUDr.J.Johanides

 

 

 

 

 

 

Adam Tvrdý Trio: Doublewell

 

Arta 10193. Nahráno 2011 © 2012. Surround Charge; Another Blues; When I Look At You; Accompanied Solitary; The Rain; Early Sunset; Emotion Capture; Doublewell; On The Last Date (

Adam Tvrdý – el.+ac. guitars, guitar looper; Tomáš Baroš – ac.bass (2,3,6,7,9); Martin Novák – drums (2,3,6,7,9); Petr Dvorský – ac.bass (1,4,5,8); Jan Linhart – drums (1,4,5,8).

 

 

 

 

Kytaristu Adama Tvrdého jsme mohli slyšet již dříve jako sidemana na discích svých hudebních kolegů. Na svém prvním autorském albu Doublewell se však představuje jako kapelník hned dvou trií a také jako skladatel. Adamova hudební průprava je značná, v republice hrál skutečně s kdekým od Antonína Gondolána, Jiřího Stivína až třeba po Štěpána Markoviče. A protože žil čtyři roky v USA, spolupracoval i s mezinárodně zvučnými jmény jako basistou Essiet Essietem či pianistou Johnem Serrym. Pamětníci si možná vzpomenou na jeho vystoupení ve Slaném v dubnu 1999, kdy vystoupil jako člen souboru Four Roses, a to již tehdy na sebe upoutával pozornost svými rychlými sóly. Naposledy jsme jej v klubu slyšeli jako člena F.U.T. Františka Uhlíře.

 

 

 

Hudbu na CD Doublewell bychom označili jako moderní jazz ovšem s vlivy různých hudebních oblastí, jako jsou rock, latina, blues, ale i klasická hudba. Ve své hře ať na akustickou či elektrickou kytaru je Adam skvělý melodik, a přestože je stále velmi rychlý, posluchač se v ní neztratí. Navíc je v jeho hře patrný příklon k jazzové kytarové tradici, což je sympatické. Výborných je také všech devět Adamových skladeb, témata jsou pěkná a šikovně zaranžovaná, jednotlivé písně mají své změny či vývoj. Trochu nezvyklé je užití dvou nástrojově stejně obsazených trií, které si vysvětluji citem toho kterého bubeníka pro danou skladbu, např. Jana Linharta pro latinu. Se všemi svými spoluhráči si Adam skvěle rozumí a také oni mají na disku svůj dostatečný prostor. Dovoluji si tvrdit, že debut Adama Tvrdého potěší každého jazzmana a milovníky kytarové hry dvojnásob.

 

 

 

                                                                                              Jaroslav Čečrdle

 

 

 

 

 

··· V koncertním sále Antonína Dvořáka v Karlových Varech proběhl 7.června křest CD Sinael za účasti autora hudby Kryštofa Marka. Tím byla završena několikaletá spolupráce Karlovarského Repre Bandu (KRB) s Karlovarským symfonickým orchestrem (KSO), protože Markova skladba Sinael patří mezi to nejlepší ze současné vážné a jazzové hudby. Obsah CD bylo možné slyšet live na křtu ···

 

 

 

SJEF HOEFSMIT

 

22.2.1929 - 2.9.2012

 

 

 

Belgičan Sjef Hoefsmit byl bezpochyby jedním z největších znalců života a díla Duke Ellingtona. Což znamená, že byl rovněž jeho největším fanouškem. Do hudby, kterou Duke na pódiu po dlouhých šest dekád provozoval, se zamiloval. Zároveň se tento muž neuzavřel do jediné škatulky, jediného stylu, jediné periody, nesoustředil se jen na samotného Maestra. Svojí zvídavostí, intelektem a neobyčejnou pamětí neustále pronikal do detailů života a díla tohoto renesančního muže americké kultury 20.věku.

 

 

 

Sjefova dcera Babette tvrdí, že otec si koupil první šelakovou desku s Ellingtonem, když mu bylo 12 roků, tedy na počátku 40.let. Ale překvapivě okouzlení hudbou nastalo až později, když se stal plnoletým. Se zápalem, který byl doprovázen neobyčejnou silou etiky, se kolem své čtyřicítky objevil jako mezinárodně uznávaná autorita, jako kdyby spadl s nebe. Již v oněch letech, jiná autorita - Loek Hopstaken z Denveru - o něm tehdy tvrdil, že je díky pěstěné paměti zároveň chodící a mluvící encyklopedií. Jeho dům v belgickém městečku Meerle byla vlastně obrovská laboratoř, knihovna, studovna, doslova badatelna a zároveň muzeum různých rarit, které jsou s Ellingtonem spojovány.

 

 

 

Z odborného hlediska používal Sjef ve svých badatelských počinech duální přístup. Nové informace získával neobyčejně přesným studiem všech dosud dostupných materiálů, korekcí starých klišé a omylů i vyplňováním bílých míst svými objevy. Vytvořil nové databáze, které tím zároveň připravil pro nové badatele a encyklopedisty. Byl to on, kdo začal elektronicky analyzovat zvuk Ellingtonova orchestru z různých období, bedlivě si všímal průběhů zvukových amplitud jednotlivých instrumentalistů, a pak je pečlivě umísťoval do databáze. Byl to opravdový „jazzový policista": Ke konci 80.a na začátku 90.let minulého století se začalo objevovat poměrně dost „nových, dosud neznámých“ nahrávek Dukova orchestru. Všeobecně to bylo považováno za senzaci. Avšak pouze do té doby, než se tyto „objevy" ocitly ve Sjefově laboratoři. On každý takový objev doslova detailně rozcupoval na jednotlivé chorusy, někdy i na čtyřtaktí, všímal si začátku a cody, a poté v odborném tisku vše přesně pojmenoval. No a tak zjistil, že ta a ta kompozice na CD je vlastně zkompilována třeba ze čtyř jiných, že třeba trumpetový chorus hraje sice Cootie Williams, ale že právě toto sólo Williams nahrál  před deseti lety a pochází tedy z jiného alba. I takto někteří editoři „pančují" Dukovu muziku. Takových případů se stalo mnoho, dnes se to však již tolik nestává.

 

 

 

Hoefsmit byl také velmi známý jako vydavatel tzv.DEMS Bulletinů.(DEMS = Duke Ellington Music Society). Hudebních společností zabývajících se Dukovou hudbou je na světě kolem desítky, ale evropská větev (DEMS) patří mezi nejaktivnější. Zakladatelem tohoto vysoce odborného čtiva byl před 34 lety Dán Benny Aaslund, který, když v roce 1996 zemřel, veškerou tíhu zanechal na Sjefových bedrech. Během let postupného zdražování poštovného se v posledních pěti letech upustilo od tištěné formy doručované poštou a bulletiny se začaly objevovat na netu, tedy v elektronické verzi. Net se jevil zároveň jako nejvýkonnějším komunikativním nástrojem a Sjef jako editor, encyklopedista, glosátor a největší přispívatel na něm pracoval až do své smrti. Poslední edici srpen - listopad 2012 vytvořil snad dva týdny před tím, než odešel na onen svět.

 

 

 

Zajisté, tato neobyčejná osobnost, která nemá ve světě paralelu, bude v budoucnu vzpomínána nejen pro svoji komplexnost, ale také pro své charakterové vlastnosti, které byly přímo excelentní. Důkazy přicházejí od přátel, kterých měl po celém světě stovky. Mohu směle říci, že jsem mezi ně patřil v posledních 25 letech i já, když jsem v roce 1996 strávil několik dní v jeho domě v Meerle, na ulici Voort 18b.

 

 

 

Nyní se vypravíme na poslední Sjefovu cestu. Ve středu 5.září 2012 v ranních hodinách se v městečku, kde posledních 23 let žil, začali scházet ve smuteční síni hosté. Sjef opustil své děti, vnoučata, pravnoučata a všechny své přátele. Obřad započal (jak jinak) Dukovou kompozicí s názvem Looking Glass, kterou orchestr poprvé nahrál ve studiu 6.března 1966. A jako kdyby hudby nestačilo, z reproduktorů se začala linout jiná - Single Petal of a Rose ze svity The Queen Suite z roku 1958. Syn Patrik poté přivítal smuteční hosty a nato všichni shlédli na obří obrazovce část diskusního příspěvku, kterou Sjef přednesl na Ellingtonovské studijní konferenci v New Yorku v roce 1993. Z videa také zazněla kompozice New World A Comin, kterou tehdy hrál na klavír Mark Tucker, který už také několik let není mezi námi. Sjef tuto skladbu považoval za nejvíce vizionářskou, monumentální, za vizi budoucího světa. Poté dcera Babetta chvalořečila svého otce čtením nekrologů od významných osobností jazzového světa v jazyce holandském i v anglickém. Obřad byl zakončen kompozicí Something z Goutelas Suite. Nutno říci, že všechny vzpomínané detaily smutečního aktu naplánoval (puntičkářsky) nebohý Sjef v srpnu asi dva týdny před svou smrtí, když pracoval na posledním DEMS Bulletinu.

 

 

 

Co říci nakonec? Sjef Hoefsmit byl ve své životní profesi (knižní vydavatel) velmi úspěšný. A možná, že ho i tento úspěch zformoval do pozice, ve které se rozhodl své znalosti sdílet s každým, kdo o to požádal, bez ohledu na to, zda to byl učený muž nebo obyčejný fanda Ellingtonova orchestru. Poměrně brzy sestavil The International Duke Ellington Society - evropskou větev s limitovaným počtem členů, kteří si zajisté své hobby museli platit. A on to změnil: zkonvertoval tento servis do netové bezplatné služby, dostupné pro každého.

 

 

 

Žádná nová non-fiction biografie o Dukovi, žádná nová jazzová encyklopedie či diskografie by nemohla spatřit světlo světa bez tohoto sympatického Belgičana. Sjef Hoefsmit jako mezinárodní autorita se ukázal být tím největším mužem, který má o Dukovi co říci. Zároveň chci poznamenat, že podklady pro tuto vzpomínkovou práci jsem hledal nejen v materiálech newyorské a washingtonské větve Dukovy hudební společnosti, ale také ve svých osobních vzpomínkách na tohoto muže. A kdyby se Maestra Ellingtona zeptali, co si o Sjefovi myslí, tak by určitě odpověděl: „Sjef Hoefsmit? All heart"!

 

Josef Mahdal

 

Rozloučení se swingovým hrnčířem

 

 

 

Když mistr uměleckých řemesel, keramik Egon Ivan Werner, koupil roku 1973 zchátralý statek v Novém Drahově nedaleko Františkových Lázní, byla na dvoře hrázděné usedlosti postavené v roce 1805 hromada hnoje. Pod přístřeškem proti obytné budově s děravou střechou mělo místní JZD ustájeny krávy a ve stodole složeny snopy obilí, které tu čekaly, až na ně dojde řada u mlátičky. Ivanovi známí skepticky kroutili nad jeho počínáním hlavou. Proměnit statek na hrnčírnu v její dnešní podobě trvalo řadu let, stálo hodně úsilí a spolklo všechny úspory. Naštěstí byl statek koncem minulého století prohlášen kulturní památkou a na jeho záchranu přispěl i státní památkový fond.

 

 

 

Ruku k dílu tenkrát přiložil i Ivanův bratr František, kterému kamarádi říkali Fred. Jednou k večeru, když po celodenní práci oba spokojeně seděli na zápraží a obhlíželi, jak dvě století stará usedlost prokoukla, obrátil se Ivan na svého staršího bratra s nápadem: „Co myslíš, když se zavřou vrata, tady je úžasná akustika, co kdyby se tu hrál swing?" A Fred odpověděl: „Ty jsi cvok, ty to klidně jednou uděláš!" První ročník Hrnčířského swingu se konal v roce 1994. Zahrát přišli kamarádi, na dvoře se sešly tři desítky známých. Od té doby sem na páteční koncerty přicházejí posluchači každé léto a bývá jich kolem čtyř set. Ka­pely ze západu Čech se střídají se špičkovými orchestry z Prahy i odjinud a rády se sem vracejí. Hrát v Drahově je totiž i pro světoběžníky, kteří poznali pódia po celé Evropě, zážitek. S uznáním hovoří o publiku, které se tu schází. O letním podvečeru, kdy slunce pomalu mizí za hřebenem střechy. O nočním rozcházení, kdy si každý odnáší sebou kousek radosti ze společně prožitých chvil, při nichž se z mozaiky tónů narodila hudba, které se říká swing.

 

 

 

Na dvoře hrnčírny Ivana Wernera se totiž jazz vrací ke svým počátkům o sto let zpátky, kdy ho muzikanti hráli sobě i posluchačům hlavně pro radost, na chvíli si při něm oddechli a nemysleli na neduhy doby, v níž jim bylo souzeno žít. Tenkrát, stejně jako dnes. Proto se tak mnozí a tak rádi do Drahova vracíme. Do starého statku znova probuzeného k životu jedním tvrdohlavým swingovým fandou. Swingových koncertů se na dvoře hrnčírny v Novém Drahově uskutečnilo již přes šedesát.

 

 

 

Bohužel, stalo se, co nikdo z nás, kteří jsme do Drahova za Ivanem Wernerem tak rádi chodili, nečekal: ve čtvrtek 4. července Ivan zemřel. Stalo se to uprostřed příprav jubilejního dvacátého ročníku jeho milovaného Hrnčířského swingu. Jeho syn, pan Roman Werner, naštěstí rozhodl, že již připravené koncerty se konat budou. A všichni fandové tichého swingu, které Ivan Werner za uplynulá léta kolem sebe nashromáždil a kteří mu koncerty pomáhali připravit a uskutečňovat, to přijali s povděkem. Shodli jsme se, že koncerty hudby, kterou miloval, budou nejlepším způsobem rozloučení s mužem, který o sobě jednou řekl: „Já sice na nástroj nehraji, ale točím na hrnčířském kruhu v mollových stupnicích. A jsem tomu velice rád. Bez hudby, divadla a baletu bych asi nebyl schopen dělat keramiku. Hudba a hlína jsou a pro mne navždy zůstanou spojené nádoby."

 

 

 

Jako první přijel 19. července do Drahova Petra Ernyei Quartet v obsazení Petra - zpěv, Jaroslav Šindler - kytara, Marek Rejhon - kytara, zpěv a Jan Greifoner - kontrabas. Nápaditá aranžmá klasických swingovek a latiny, drive léty společného hraní zažité souhry doplňují osobitá sóla všech instrumentalistů - to je na jejich koncertech možno vychutnat a ocenit vždy. Kvarteto ale přijelo ještě s hostem - houslistou Zbyňkem Malým. Společné hraní „klasické sestavy" se Zbyňkem Malým (který svou brilantní a vtipnou hrou evokoval vzpomínky na hru Stéphane Grappelliho), to byl ovšem jedinečný zážitek, jaký je možný právě jen u jazzu. A samozřejmě Petra, která v každém textu a melodii umí vždy najít blýskavý střípek nové radosti či melancholie! Nelze se divit, že všechny skladby publikum nadšeně aplaudovalo a ani po víc jak třech hodinách nechtělo kapelu pustit z pódia bez přídavků!

 

 

 

V pátek 26. července přijelo Swing Studio Karlovy Vary & Darja Kuncová. Kapela, která tradici swingových večerů v Novém Drahově pomáhala vytvořit a ochotně přijížděla do hrnčírny vždy, když Ivan vzkázal. Frontline ve složení Vláďa Herejk - trombon, Jarda Svojtka - trubka, Tonda Týnek - altsaxofon, Květa Teturová - klarinet, tenorsaxofon a též zpěv, rytmika: Boby Soukup - piano, zpívající kytarista a trumpeťák Fanda Kůs, Petr Letmajer - baskytara a Josef Hasselbauer - bicí. A pochopitelně, že nescházela ani Darja Kuncová. Do horkého večera se Darja vybavila lehkou šálkou, se kterou se ovívala s šarmem swingující sopky, a ve scatových sólech „sázela" jeden chorus za druhým bez zjevné únavy. Pohodu rozdávala i o pauzách mezi písničkami. Když ale Ivanovi na rozloučenou zazpívala jeho milované Mood Indigo, vedla publikum po chodníčku melodie tak jemnou rukou, že ji mnozí po skončení písně při potlesku viděli na pódiu rozmazaně…

 

 

 

Tuhle kapelou jsem už slyšel za víc než třicet let její existence mockrát, ale tak, jak letos zahráli Ivanovi na rozloučenou, jsem je už hodně dlouho hrát neslyšel. Známé, léty prověřené „pecky" v repertoáru doplnily skladby nové, aranžmá jsou výborně rozepsána do plného - téměř bigbandového zvuku. Sóla nikoli stereotypní, hraná s invencí a vtipnými nápady. Po odchodu Karla Uhlíka, zakladatele orchestru, se partu klarinetu a druhého saxofonu ujala Květa Teturová. Stylovou a kultivovanou hrou a neskrývanou radostí ze hry své i svých spoluhráčů dokáže publikum strhnout, Květa je pro Swing Studio opravdu výhrou - stejně jako to, že se do kapely po letech vrátil bubeník Josef Hasselbauer se svou svižnou moderní hrou. Karlovarské Swing Studio se nepokouší pietně kopírovat projev a zvuk klasiků swingové éry. Nikdy to jeho muzikanti nedělali. Jen se vždycky snažili ty krásné melodie hrát, jak nejlíp dovedli.  Soudě podle ohlasu u publika se jim to stále daří moc dobře!

 

 

 

Na letošní závěrečný koncert 2. srpna 2013 přijeli The Swings. Pánské pěvecké kvarteto, které nejen u nás, ale i v Evropě dnes (jak soudím) nemá konkurenci. Leader Petr Hanzlík (též i autor aranžmá), Jiří Hruška, Petr Jindra, Pavel Švestka. Na nedávno vydaném CD je můžeme slyšet i s doprovodem big bandu, v Drahově zpívali za perfektního doprovodu svých dlouholetých kolegů, tenorsaxofonisty Svatobora Macáka, basisty Víta Fialy a klavíristy Jiřího Růžičky. Ty doplňovali od pěveckých pultů ještě Petr Jindra s kytarou a Pavel Švestka s houslemi. Hlediště opět zaplněno, počasí i nálada „hot jazzová". Zážitek z vystoupení The Swings, perfektně připravených profesionálů se srdci tlukoucími ve swingovém rytmu, byl umocněn ještě konferováním Petra Hanzlíka. Má co a ví, jak to bez hloupých klišé posluchačům vtipně říci. Když jde o hudební teoretické taje, jsem bohužel nedouk. Při koncertu The Swings vedle mne seděl Jindra Volf. Člověk, před jehož vědomostmi a životní hudební praxí hluboce smekám. A Jindra byl pěveckými výkony i hrou doprovodné kapely nadšen! Takovou tečku snad ještě žádný z předchozích ročníků Hrnčířského swingu neměl - a že již v Novém Drahově hráli nějací borci.

 

 

 

Věřím, že také hrnčíř Egon Ivan Werner by byl spokojen a šťastný... a jeho syn Roman vzkazuje všem, že v tradici letních swingových koncertů v Novém Drahově, kterou založil jeho otec, chce pokračovat. Na 21. ročník Hrnčířského swingu 2014 již přijali pozvání Bob Zajíček & Classic Jazz Collegium, Revival Swing Band Praha a Pilsner Jazz Band.

 

 

 

                                                           Štěpán Podešt

 

 

 

V Aldisu slavili

 

 

 

Ano, opravdu je to tak, 13.května t.r. v Kongresovém centru Hradec Králové slavil Big Band Aldis 30.výročí vzniku kapely. Na amatérské poměry je to dnes už téměř rarita. Kapela při této příležitosti vzpomněla jak muzikanty, kteří již odešli hrát do nebeské kapely, tak muzikanty, kteří s kapelou alespoň nějaký čas hráli a osud je zavál jinam. Samozřejmě že nejvíce se vzpomínalo na úplné začátky a na ty, kteří stáli při zrodu kapely. Někteří hrají v big bandu dodnes, jako např. bývalý kapelník Jiří Beneš, saxofonisté Ota Štantejský a Miroslav Pacholíček a kytarista Jan Kvapil. Během těch třiceti let se v kapele vystřídalo přes šedesát muzikantů, ale jen tři kapelníci. Miroslav Mužík vedl kapelu téměř od jejího vzniku až do roku 2003, kdy náhle zemřel. Po něm nastoupil Jiří Beneš a ten loni předal žezlo čtyřicetiletému pianistovi a saxofonistovi Jiřímu Pavlíkovi.

 

 

 

Orchestr měl a má své aranžéry a skladatele. Co nikdy neměl, byli kmenoví zpěváci. Mohl tak alespoň snadněji volit zpěváky podle momentálního repertoáru kapely. I tak se při koncertech vystřídalo přes třicet vokalistů. Při této příležitosti je potřeba zmínit vokální soubor Teptet Liberec, tehdy Heleny Ošancové, který vznikl ve stejné době jako BB Aldis a spolu s kapelou začínal na prvních koncertech jako host. I pro tento slavnostní koncert byl soubor pozván, ale některé členky Teptetu jsou v zahraničí, takže se musely omluvit. Doufejme, že spojení s kapelou vyjde na vánočním koncertu, kdy bude 30. výročí kapely doznívat. Na každý koncert byl pozván také nějaký zajímavý profesionální sólista či soubor. Jedněmi z posledních byli např. Jiří Stivín nebo Felix Slováček. S kapelou hostovalo i několik muzikantů z kapely Gustava Broma v čele s Jaromírem Hniličkou, Mojmírem Bártkem a Güntrem Kočím a svátkem se pro kapelu stal okamžik, kdy taktovku osobně převzal Gustav Brom a s kapelou zadirigoval několik skladeb. Kapela jako své hosty ovšem nezvala jen zpěvačky a zpěváky nebo instrumentalisty a nejrůznější soubory, ale zvala také celé kapely, takže na jednom pódiu se setkali BB Aldis a třeba Big Band Česká Lípa nebo pardubický BB Jaroslava Khaila.

 

 

 

Kapela vždycky hrála v obvyklém bigbandovém obsazení. Od svého založení zahrála přes 170 koncertních vystoupení. Vůbec první skladbou, kterou tehdy v hradecké Střelnici kapela studovala, byla známá Americká patrola a dopadlo to celkem špatně, protože to tehdy málokdo z muzikantů kvůli nátiskovým problémům zahrál. Nakonec se to podařilo a skladba tvoří základ repertoáru kapely dodnes. Už v počátcích vzniku kapely bylo stanoveno jako zkušební den pondělí a kapela se tak pravidelně po celých třicet let v tento den scházela a schází dodnes a pilně zkouší, což se v pozdějším průběhu života kapely mnohokrát kladně zúročilo. Na své zkoušky zve také často žáky a absolventy hradeckých uměleckých škol jako výpomoc a zároveň si tím vytváří potřebnou mladou hráčskou základnu.

 

 

 

Pod vedením nového kapelníka Jirky Pavlíka kapela připravuje nový repertoár, od klasických swingovek až po skladby moderní, i skladby z oboru tzv. vážné hudby. Jednou z posledních nastudovaných skladeb byla, mimo jiné, i Gershwinova Rapsodie v modrém v aranžmá světoznámého kapelníka Gordona Goodwina. Skladbu BB Aldis zahrál i na Dvořákově podzimu v  loňském roce a sklidil za její provedení zasloužený obdiv.

 

 Slavnostní koncert byl připomenutím třicetiletého snažení, a proto Jiří Pavlík pro tentokrát sáhnul do archivu a vybral skladby, které zaznívaly v počátcích života kapely. Byly to především skladby z repertoáru kapel Glenna Millera, Woody Hermana, Duka Ellingtona a řady dalších. Zazněly skladby od již zmiňované Americké patroly, přes A String Of Pearls, In The Mood, Sweet Georgia Brown, Creole Love Call až po Kradená jablíčka od Karla Krautgartnera. Jako sólisté se představili klarinetisté Jiří Beneš, jako host Ota Štantejský a zpěváci Lubica Smitková a Jiří Ševčík. Zvláštností koncertu bylo i udělování křišťálové ceny Osobnost hradeckého swingu. Občanské sdružení swingových hudebníků rozhodlo, že letos tuto cenu obdrží in memoriam bývalý dlouholetý kapelník Miroslav Mužík a bývalý kapelník Jiří Beneš. Kapela by chtěla v oceňování hradeckých muzikantů pokračovat i nadále v příštích letech.

 

 

 

Nezanedbatelnou součástí veškeré činnosti kapely je, že Kongresové centrum Aldis poskytuje kapele veškerý servis a potřebné prostory pro činnost. Bez takového zázemí by se kapela už dávno rozpadla. A nejdůležitějším faktorem pro činnost souboru jsou diváci. Bez jejich přízně a podpory by veškeré snažení, byť sebelepší, přišlo vniveč. Kapela si za uplynulá léta dovedla vytvořit své posluchačské publikum, a tak na koncerty v Aldisu chodí v poslední době stále víc a víc lidí, a i když se jedná o amatérskou kapelu, na koncerty pravidelně přichází více než pětistovka posluchačů. Kapela věří, že spokojených posluchačů neubude, zvláště po tomto koncertu, protože zazněly evergreeny swingové muziky a kapela je předvedla s velkou chutí, drivem a feelingem. Svědčil o tom i obrovský aplaus na konci koncertu.

 

                                                                                  Stanislav Novotný

 

 

 

 

 

 

 

Výjimečný projekt Miriam Bayle

 

 

 

Jazzová zpěvačka Miriam Bayle se po roční pauze vrací na scénu s novým bandem i repertoárem (vlastní tvorba, aranžmá jazzových písní). Nový Miriam Bayle Quartet tvoří přední jazzoví hráči – Najponk (piano), Petr Dvorský (kontrabas) a Tomáš Hobzek (bicí). MB Quartet se poprvé představí na koncertu 25.září v experimentálním prostoru NoD v Praze, ze kterého vznikne Live CD. Tuto formaci budete moci slyšet např. na říjnovém jazzovém festivalu ve Vsetíně.

 

 

 

 

 

Úspěšná zahradní slavnost

 

 

 

Kdo se nenechal odradit chladným počasím a přijel v pátek 24. května do Jazzové zahrady Na Staré štaci, určitě nelitoval. První den neratovického Salonu 2013 nabídl program nazvaný Legendy českého jazzu, když si domácí Revival Swing Band doplněný o zpěvačku Darju Kuncovou pozval dva naše význačné muzikanty – saxofonistu Jana Konopáska a bubeníka Ivana Domináka. K nim se připojil další host, barytonsaxofonista Standa Kalous, a posléze se na pódiu objevili ještě klavírista Standa Šťavík a kornetista Jiří Masáček.

 

 

 

V domácí kapele hrající v sestavě klavíristka Jarka Šilhavá, její manžel trumpetista Antonín, saxofonista Tomáš Křemenák, kontrabasista Dušan Hanzlík a bubeník Jan Hrowatitsch, zasedl v prvé polovině koncertu za bicími Ivan Dominák a druhý vzácný host, Jan Konopásek, střídal saxofon altový s barytonovým, k nimž ještě párkrát přidal flétnu. Oba tito pánové nejen výborně hráli, ale také vyprávěli, když vzpomínali na společné angažmá u Karla Krautgartnera a soubor Studio 5. Jan Konopásek (*1931) pak připomněl Karla Velebného a S+HQ a také svůj dobrodružný odchod do exilu. Zavzpomínal také na různé profese, jimž se vedle hudby věnoval ve Spojených státech, i na významné jazzové kapelníky, v jejichž orchestrech účinkoval.

 

 

 

Celý večer se díky výborným výkonům všech účinkujících nesl v báječné atmosféře a srdečném kontaktu mezi pódiem a hledištěm, to vše ještě umocněné příjemným prostředím koncertního atria Jazzové zahrady. Nevadilo ani chladné počasí, protože jeho úspěšným soupeřem byla skvělá hudba podpořená velkým výběrem nápojů „pro zahřátí“ v čele s říznou jazzovicí. Fotografie z koncertu a ohlasy na něj najdete na www.jazzova-zahrada.cz.

 

 

 

Ivan Kott

 

Luboš Soukup Quartet

 

 

 

Necelý týden po bezvadném koncertu souboru kytaristy Rezi Abbasiho v pražském JazzTime (bohužel téměř bez posluchačského zájmu) jsem se 23.4.vydal do Žďáru nad Sázavou na vystoupení mezinárodního souboru Luboše Soukupa. Jednak mě tento chrudimský rodák zaujal už svým prvním albem Beyond The Borders i působením v katovickém big bandu a souboru Points. Navíc mě velmi zajímalo, jaká bude návštěvnost ve žďárském klubu Jazzmine. Žďár je okresní město s cca 25000 obyvateli, kde jsem prožil téměř polovinu svého dosavadního života, a jazzový klub tu existuje pouze několik let.

 

 

 

Mile překvapen jsem byl ve všech směrech. Soubor mladých hudebníků ve složení Christian Pabst – piano (DE), Joel Illerhag – bass (SWE), Morten Haesum – bicí (DK) a vedoucí Luboš Soukup – tenor a soprán saxofon hrál před naprosto zaplněným hledištěm. Posluchači nadšeně reagovali a oněch zhruba 2 x 50 minut + přídavek uběhlo velmi rychle. Slyšeli jsme repertoár z pera lídra, a to jak kompozice z prvního disku (Escape, Windy Day In Copenhagen, Meditation), tak i řadu skladeb z chystaného druhého disku, který bude Lukáš nahrávat nejen se svým kvartetem, ale i se šesti dechy z kodaňského big bandu a smyčcovým kvartetem. Máme se tedy na co těšit, jistě půjde opět o velmi zajímavý hudební počin.

 

 

 

A ještě jedna zajímavost ze žďárského jazz klubu. Poprvé jsem zažil, aby v klubu na jazzovém koncertu převažovaly posluchačky nad posluchači! To je velmi zajímavý úkaz. Když jsem okolo 22.hodiny odjížděl směr domov, byl jsem velmi spokojen a dobrou náladu mi nezkazila ani noční kontrola policie.

 

 

 

Dr.J.Johanides

 

 

 

 

 

Zemřel Donald Byrd

 

 

 

Jeden z nejslavnějších trumpetistů éry hard bopu zemřel 4.2.2013 ve věku 80 let ve městě Delaware. Narodil se v roce 1932 v Detroitu jako Donaldson Toussaint L´Ouverture Byrd II. Hudba ho začala zajímat již ve školním věku a v jejím studiu pokračoval poté na Manhattan School Of  Music a Wayne State University v Detroitu. Svoji profesionální karieru zahájil v roce 1955, kdy se stal členem již tehdy slavných Jazz Messengers Arta Blakeyho. Díky tomuto angažmá začal v druhé polovině 50tých let nahrávat s takovými hudebníky, jako byli Horace Silver, Sonny Rollins, Red Garland, John Coltrane nebo Thelonious Monk. Na konci padesátých let vedl tři roky vlastní soubor společně s barytonsaxofonistou Pepperem Adamsem.

 

 

 

V roce 1958 podepsal nahrávací smlouvu s firmou Blue Note, u které následně vydal řadu stěžejních desek hard bopové éry: Off To The Races, Byrd In Hand And Fuego, A New Perspective. Na jeho nahrávce Free Form z roku 1961 účinkovali také Wayne Shorter a Herbie Hancock (Byrd je také považován za objevitele Hancockova talentu). Časem se Byrdův hudební styl pozvolna přesouval od hard bopu k soul jazzu, funku a fusion, což mu přinášelo ještě větší popularitu. Jeho album Black Byrd z roku 1973 patřilo k největším bestsellerům firmy Blue Note. Řada hudebníků mu však začala vyčítat komercionalizaci. Proto Byrd omezil svoji koncertní činnost a začal se více věnovat komponování a výuce. Získal doktorát na Columbia University, na Howard University ve Washingtonu založil Black Music Department, působil i na Rutgers University, Nort Texas State. V pozdějších letech se snažil o návrat bebopovými nahrávkami, které ale již nezískaly takový úspěch, jaký měla jeho alba pro Blue Note.

 

 

 

V 90tých letech začali jeho skladby upravovat hudebníci ve stylu hip-hop. Tyto samplované úpravy získaly velkou popularitu a dokonce některé hip-hopové hvězdy, např. Gang Starr nebo The Pharsyde, žádaly Byrda o účast na těchto projektech.

 

 

 

Podle JF upravil Dr.J.Johanides

 

 

 

Rez Abbasi Trio feat. Rudresh Mahanthapa

 

 

 

Další ze série koncertů pořádaných Petrem Pylypovem se uskutečnil 17.dubna v jazzklubu Jazz Time v Krakovské ulic. Po úžasném vystoupení tria pianisty Kenny Wernera jsem se těšil na další hvězdné seskupení vynikajících hudebníků. Kytarista pákistánského původu Rez Abbasi a host jeho tria, indický altsaxofonista Rudresh Mahanthapa, byli předem zárukou kvalitního jazzového zážitku. Ostatně Rudresh oslnil již jako člen souboru bubeníka Jack DeJohnetta, který hrál vloni v LMB. Co mě však naprosto šokovalo, byla téměř nulová účast posluchačů. Aby na takovýto soubor přišlo v Praze 18 (!!) lidí, je něco neuvěřitelného. Nechápu, v čem je problém, neboť cena vstupenky 400 Kč nebyla nijak astronomická. Nevím, jestli jsou fanoušci v Praze už tak přesyceni jazzem nebo zlenivělí, že jim je zatěžko zajít do klubu v centru města. Každopádně když jsem viděl poněkud udivené pohledy hudebníků do téměř prázdného hlediště, byla mi hanba.

 

 

 

I přesto jsme slyšeli téměř stominutový koncert skvělé hudby. Skoro všechny skladby pocházely z nového disku Continuous Beat, který trio vydalo vloni u firmy ENJA, jenom samozřejmě upravené i pro altsax. Jako naprostí profesionálové odehráli hudebníci koncert s řadou výborných sól a hudebních nápadů. Rez se opakovaně poptával nás, těch pár posluchačů, jestli dobře slyšíme všechny nástroje a jestli se cítíme dobře. Jak se cítili hudebníci, bylo patrno z toho, že těch pár lidí si nedokázalo vytleskat ani jeden přídavek a koncert končil poslední uvedenou skladbou. Škoda!! Věřím, že další koncert v Brně v rámci JazzFestu byl navštíven lépe a zvedl hudebníkům náladu. Zbývá jen dodat, že na bicí hrál Japonec Satoshi Takeishi a basu John Hebert.

 

Dr.J.Johanides

 

 

 

 

 

Vydává Jazz Club Slaný. Vychází nepravidelně podle potřeby. Nepodléhá registraci podle § 3 zák. 81/66 Sb. Neprodejné. Odpovědný redaktor: Jaroslav Čečrdle.

 

Adresa redakce: J. Čečrdle, Dražkovická 759, 274 01 Slaný (Tel.: 736 219 002)

 

www.jazzclubslany.cz / www.myspace.com/jazzclubslany

 

Do čísla přispěli:      PaedDr. Stanislav Novotný, MUDr. Jaroslav Johanides, Josef

 

Mahdal, Štěpán Podéšť, Ivan Kott

 

Fotografie:                Jan Mikula (5), Štěpán Podéšť a Mirek Břeský (16,17.18), Jiří

 

Jaroch (22)

 

Toto číslo vyšlo:       17. září 2013