Zpravodaj Jazz Clubu Slaný č.164

Podrobnosti

Kategorie: Zpravodaj

Zveřejněno: 10. 3. 2014 20:10

Napsal Admin

Zobrazení: 9131

Připravujeme …

Jitka Vrbová a Hot Jazz Praha

Jitka Vrbová patří mezi naše přední jazzové zpěvačky již řadu let, původním povoláním je však učitelka češtiny. Zpívat začala s různými pražskými amatérskými kapelami. Její první  jazzové nahrávky se objevily začátkem osmdesátých let u vydavatelství Supraphon v doprovodu souboru Hot Jazz Praha. Tento kapela vznikla v roce 1958 a u jejího zrodu byl saxofonista Stanislav Chmelík, který po letech soubor obnovil. Spojení Jitka Vrbová a Hot Jazz Praha existuje dodnes a tuto sestavu je možno vídat po všech předních jazzových klubech nejen po Praze. Druhá tvář zpěvačky Jitky Vrbové je hudba country, ve které od roku 1984 spolupracuje opět se Stanislavem Chmelíkem, tentokrát jako kytaristou. Ve dvojici vystupují na různých festivalech, v klubech a trampských srazech po celé republice. U vydavatelství Multisonic  natočila šest sólových desek a další jednotlivé nahrávky.

Jitka Vrbová – zpěv; Stanislav Chmelík - tenor sax, klarinet; Stanislav Šťavík – piano;

Dan Kozel – kontrabas; Miloš Kejř - bicí

Klub Šantán Na Střelnici, pátek 5. dubna 2013, 20.00 hodin

Tom Zvardoň & Friends

Soubor je nový, čistě autorský projekt kytaristy a skladatele Tomislava Zvardoňe založený na podzim roku 2012. Tomislav, kterého charakterizuje pestrost, barevnost a žánrový přesah, spojuje ve svém novém projektu dvě osobnosti odlišných hudebních žánrů. Ke spolupráci totiž přizval česko-nigerijskou zpěvačku Marianu Wesley, která svým osobitým projevem obohacuje a podtrhuje směr, kterým se Tomislavova autorská tvorba ubírá.

Kapelník k tomu říká: „Rád se nechávám inspirovat různými hudebními žánry a rád je míchám dohromady – od jazzu, který mi dává svobodu, přes rytmicky zajímavou latinskou a africkou hudbu až po flamengo, které je pro mě více o expresi a napětí. To vše balím do písničkové formy s dostatečně velkým prostorem pro improvizaci.“ Stálou sestavu tvoří ještě další dva profesionální hudebníci – na bicí a cajon Adrian Ševeček a na kontrabas Madla Vyhnánková, kteří působili také v Tomislavově kapele Duende. Dalšími členy bývají přizvaní hudební přátelé, kteří pomáhají dotvořit celkový hudební obraz. Co koncert, to hudební událost a jedinečný zážitek.

Tomislav Zvardoň – akustická a flamengo kytara; Mariana Wesley – zpěv; Madla Vyhnánková – kontrabas; Adrian Ševeček – bicí, cajon.

Petr Smetáček j.h. – percussions.

Pozor! Klub Dividýlka v Hejtmanském Dvoře, sobota 27.dubna 2013, 20.00 hod

Teens Jazzband Velké Losiny

Teens Jazzband Velké Losiny je dixielandová kapela složená z mladých muzikantů (15 - 26 let), která za devítiletou dobu svého působení dosáhla mnoha úspěchů po celé republice, pravidelně se účastní bezpočtu jazzových festivalů a mezi ty největší úspěchy patří pozvání Jeho Excelence pana velvyslance USA Williama Cabannise do jeho rezidence při oslavách Dne nezávislosti USA v Praze. Kapela několikrát účinkovala v rozhlasových pořadech (např. Jazzofon na ČRo 3 Vltava) a dvakrát vystoupila v České televizi. V letech 2010 - 2012 koncertoval Teens Jazzband Velké Losiny na Mezinárodním jazzovém festivalu v britském Birminghamu (International Jazz & Blues festival Birmingham), v roce 2011 se zúčastnil mezinárodního festivalu mladých ve francouzském Belfortu (Festival International de Musique Universitaire), kde získal ocenění pro nejlepší zpěvačku festivalu.

Zásadním úspěchem bylo zahájení kulturní sezóny v roce 2011 v Americkém centru Praha fungujícím při Americké ambasádě. Kapela nahrála již 4 CD - At The Jazzband Ball, Black And Blue, Paper Moon a Svítá. Nově je k dostání live CD z koncertu Hrádek pro královny aneb Pocta Annette Hanshaw a Mildred Bailey.

Michal Chomiszak – trubka, kornet; Jan Blažek – trombon; Antonín Kubíček – klarinet; Iva Chomiszaková – piano, zpěv, vedoucí kapely; Jindřich Lavička – kytara, tenorové banjo; Víťa Rulíšek - bicí

Klub Šantán Na Střelnici, pátek 17. května 2013, 20.00 hodin

Dva rozhovory ze Slánských jazzových dnů 2012

S Ondřejem Havelkou

Na Slánských jazzových dnech jste účinkoval již poněkolikáté. Jak se ve Slaném cítíte a jak se Vám líbí atmosféra festivalu?

Hráli jsme zde mnohokrát nejen v rámci Slánských jazzových dnů, dokonce jsme zde točili televizní koncert k příležitosti oslav narození Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha, Rozvrkočení. V malém slánském divadle vzniká intimní prostředí a je zde příjemný kontakt s divákem.

Proslulý je Váš „sanddance“. Pravidelní návštěvníci SJD si jistě vzpomenou, jak jste v zákulisí slánského divadla našel schůdky pro vítěze a využil je ke stepu, improvizujete tedy při svých vystoupeních?

Já jsem zastánce čísel, jejž Američané nazývali „routine“. Každé číslo musí být perfektně připravené, aby to nakonec působilo jako improvizace. Zmiňované schůdky patří mezi připravená vystoupení, které jsem dlouho cvičil. Ale samozřejmě někdy se neubráním a z radosti si do rytmu hudby podupávám a improvizuji.

Jste známý jako herec, hudebník a režisér. Co Vás přivedlo ke swingové hudbě, které se věnujete již od studentských let?

Bylo to shoda šťastných náhod, že jsme se potkali s Pavlem Klikarem, který založil a dodnes působí v Originálním pražském synkopickém orchestru, kde jsem strávil 19 let. Spolupráce s ním pro mě byla klíčová. Od té doby jsem propadl lásce k tomuto druhu hudby, která neutuchá.

Domníváte se, že turné Vojty Dyka a B-Side bandu by mohlo rozšířit swing i mezi mladou dospívající generaci?

Samozřejmě, to je výborné! Vojta je člověk mnoha talentů a já jsem rád, že tohle dělá. Comeback swingové hudby je celosvětový a swingová hudba se vrací v různých podobách. Ať již v autentických interpretacích, kterých jsme představitelé například my, až po elektroswing, který je velmi populární po celém světě. Vojta to dělá asi podobně jako Michael Bublé. Je to moderní band s moderním soundem a ten návrat je spíše v základních principech.

Jedno z Vašich představení je věnováno Jiřímu Traxlerovi, který emigroval. Vás nikdy nenapadlo pokusit se uspět tzv. za velkou louží?

Já jsem vždy trval na tom, že máme-li se prezentovat v Americe, tak s celým big bandem, ale přepravit patnáctičlenný soubor je velmi náročné a nákladné. Měli jsme připravené turné, ale přišlo 11. září, od té doby jsme se nikdy nepokoušeli udělat turné. Ale několikrát jsme tam hráli.

Máte kolem sebe 15 výborných hudebníků, s nimiž absolvujete přibližně 3 koncerty týdně, připočtěme k tomu zkoušky, případné nahrávání a vyhledávání nového repertoáru…máte čas i na jiné koníčky?

No, teď bohužel ne. Jsou období, kdy se člověk věnuje jen práci. Ale když je práce hlavním koníčkem, tak je to dobře.

V několika rozhovorech z jara letošního roku (2012 – pozn. autora) jste se zmínil o svém předsevzetí, že letos napíšete filmový scénář. Konec roku se blíží…můžete nám již prozradit něco bližšího? Například zda budete chtít využít hudby, kterou interpretujete?

Scénář vzniká, řekl bych, že tři čtvrtě už je hotovo. Námět je zcela z jiného historického období. Paradoxně je to téma, které se swingem a jazzem vůbec nesouvisí. Ale paralelně vzniká i druhý filmový scénář, který se bude týkat jazzu, na kterém spolupracuji s někým jiným, ale filmový svět je nevyzpytatelný, takže uvidíme.

                                                                                              Jana Pospíšilová

S Lacem Deczim

Laco Deczi, trumpetista, který se narodil roku 1938 v Československu, v roce 1985 emigroval a dnes je vedoucím uskupení Jazz Celula New York, mi poskytl rozhovor během 46. Slánských jazzových dnů. Obavy z rozhovoru se světově proslulým hudebníkem se rozplynuly ve chvíli, kdy mi nabídl pivo, jitrnici a tykání.

Když jsi odcházel do emigrace, počítal si s tím, že se prosadíš jako hudebník, nebo jsi měl náhradní řešení, čím se budeš živit?

Já jsem vlastně neodcházel, já jsem utek. Já jsem neměl nikdy žádnou variantu. Vždyť já jsem celej život dělal muziku.

Na internetu se o tobě hovoří jako o americkém hudebníkovi. Cítíš se být více Američanem nebo Čechoslovákem?

Já v podstatě jsem Američan, protože mám americký občanství a tak, ale já o tom nešpekuluju. Všichni, co jsou v Americe, i ty tam narození, mají něco zvenku. A všichni se s tím vytahujou.

Jsi samozřejmě výborným trumpetistou, ale ovládáš i jiné nástroje, na které si třeba v soukromí s chutí zahraješ?

Ne, já jenom tak trošku brnkám na piano, když třeba píšu muziku, ale vlastně na to neumím. Jenom na trumpetu.

Hraje s vámi i tvůj syn. Nenarušuje to rodinné vztahy, když jsi kapelník?

Ne vůbec, to je v pohodě. Můj syn měl deset let klub, kde jsme na 70. ulici hrávali, ale on nemohl nikam jezdit, když se staral o jazzklub od rána do večera.

Tvůj program nejbližších dnů je nabitý, kdy tě čeká odpočinek? Umíš vůbec odpočívat?

Počkej…zejtra hrajeme v Mariánských Lázních, pozítří v Děčíně, pak jedeme do Znojma. No, my vždycky tak odpoledne, postavíme cirkus a jdeme na hodinu chrápat na hotel.

Vím, že máš od léta novou střechu na baráku, vyhnula se ti Sandy?

No já měl strašný štěstí od pánaboha, protože ta Sandy svinská byla přes tisíc metrů široká a ona táhla tam, kde bydlíme. Já bydlím 40 minut od New Yorku.  Žena byla zrovna v Čechách a modlila se, protože kdyby to tam došlo, tak ten barák zmizne. A osm kilometrů ode mě se to otočilo. Kdyby to došlo tam, tak nemám barák a spím zase na nádraží.

Na Slánských jazzových dnech nejsi poprvé. Jak se ve Slaném cítíš a jak se ti líbí atmosféra festivalu?

Vždycky to tu bylo senzační, dokonce i za dob komunismu. Co ti kluci dokázali udělat… Vždycky to šlapalo a je to strašně známý festival, který má tradici, vždyť už to bude skoro popadesáté. A hlavně, co mě překvapilo, že tentokráte to byla největší účast, jakou jsem tu zažil, takových lidí jsem tu ještě neviděl. Skvěle zorganizovaný. Odsud je můj veliký životní kamarád, Mirek Kejmar, úžasnej trumpetista, kterýho jsem teda už dlouho neviděl, ale já vždycky, když slyším Slaný, tak si na něj vzpomenu.

                                                                                              Jana Pospíšilová

Rudolf Dašek

*27.8.1933 - †1.2.2013

            Zakladatel české moderní jazzové kytarové hry již není mezi námi. Mimopražští fandové ho ještě mohli potkávat na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové. Býval jeho pravidelným hostem a dramaturg festivalu Martin Brunner uvažoval o vydání jeho skladeb z období Tandemu Dašek & Stivín. Odešel ve věku necelých osmdesáti let a nebeská jazzová kapela dostala opravdu výraznou posilu, protože např. časopis Jazz Forum Rudolfa Daška ocenil několikrát jako nejlepšího evropského kytaristu. Takového ocenění se u nás dostalo málokomu.

            Hrát na kytaru začal jako samouk ve 14 letech. Teprve později se rozhodl hře na kytaru věnovat více a začal studovat na pražské konzervatoři, především u tehdy našeho nejlepšího kytaristy Jiřího Jirmala. Studium kytarové hry bylo tenkrát ovšem výhradně tzv. klasické, protože výuka jazzu prostě na konzervatoři neexistovala a vlastně neexistuje dodnes. Zajímavostí může být, že Rudolf Dašek se kromě hry na kytaru věnoval i kontrabasu, a dokonce svoje první profesionální angažmá získal roku 1961 v orchestru J.Devery právě jako hráč kontrabasu. Po několika měsících tohoto angažmá dostal nabídku jako stálý host tehdejšího SHQ, a tak se stal i přímým aktérem zahajovacího koncertu souboru v roce 1961. Současně ale ještě působil ve skupině Metronom, se kterou se dostal i do Čs. rozhlasu a k nahrávání prvních skladeb. Dašek od prvopočátku tíhnul spíš ke hraní v malých seskupeních, a tak v roce 1963 sestavuje své první jazzové trio s Jiřím Mrázem na kontrabas a Milanem Maderem na bicí.

            Do povědomí veřejnosti se Dašek dostal především díky spolupráci s SHQ Karla Velebného v období, kdy SHQ opustil kytarista Antonín Julina. To už získal ocenění časopisu Melodie jako pátý nejlepší československý kytarista. Na sklonku roku 1967 se stal zakládajícím členem souboru Jazz Celula. Na jaře památného roku 1968 se mu podařilo získat dlouhodobé angažmá v house bandu západoněmeckého klubu Blue Note. Během tohoto angažmá navázal úzkou spolupráci s některými americkými muzikanty, např. s Benny Baileyem, Pony Poindextem, Carmellem Jonesem, Tony Scottem nebo Leo Wrightem. Později navázal spolupráci i s francouzským kytaristou Christianem Escoudeém, Belgičanem Philipem Catherinem a řadou dalších.

            Průběžně v této době hrával v berlínském jazzovém klubu Jazzgalerie v triu s Lou Bennettem a měl i možnost si jako správný jazzman zajamovat s celou řadou vynikajících světových hráčů, jako byl např. Don Ellis. Doma současně hostoval s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu a s big bandem Václava Zahradníka. V Zahradníkově kapele East All Stars se stal hlavním sólistou a podílel se na prvních nahrávkách série Interjazz a později i Interjazz II. Spolu s touto kapelou účinkoval i na pražském Mezinárodním jazzovém festivalu.            Během své bohaté hráčské kariéry se neustále vracel, jak již bylo řečeno, ke hraní v malých seskupení, a tak vzniklo i památné album Pohádka pro Beritku spolu s Vincencem Kummerem na kontrabas, Ivanem Smažíkem na bicí a hostem Lubošem Nývltem. Na LP desce se Dašek uplatnil jako osobitý skladatel a album věnoval své malé, tehdy pětileté dcerce.

            Od roku 1971 se datují jeho první příležitostné pokusy s malými obsazeními. Jeho prvními partnery tehdy byli kytarista Viktor Klinger nebo pianista Karel Růžička. S Jiřím Stivínem se dal dohromady vlastně až na popud českoamerického hudebního kritika E.T.Vogela, který projevil přání, aby se Rudolf Dašek objevil jako host skupiny Stivín & Co. Jazz Systém. Jejich trvalejší spolupráce začala potom následujícího roku 1972 a pokračovala nepřetržitě až do roku 1975. Byl to tehdy nejreprezentativnější československý soubor, který byl po zásluze ceněn nejen u nás, ale díky jejich účasti na spoustě prestižních festivalů i v zahraničí. Jejich účast na takových festivalech, jako bylo Jazz Jamboree ve Varšavě, v Pori, Jazz Ost-West v Norimberku, nebo na festivalu v Lublani, vzbuzovala všude zaslouženou pozornost nejen publika, ale i odborné kritiky. Z těchto festivalů vznikla i celá řada nahrávek, např. památné album Systém Tandem Stivín & Dašek Koncert v Lublani nebo Systém Tandem Reunion Jiří Stivín & Rudolf Dašek. Koncert v Lublani natočila RTV při veřejném vystoupení dua 14.června 1974 na 15. Mezinárodním jazzovém festivalu v Lublani a pikantní na celé záležitosti byl fakt, že oba protagonisté o tom, že někdo pořizuje nahrávku jejich vystoupení, neměli ani tušení. Jejich seskupení patřilo k nejmenším souborům na festivalu, ale zároveň k těm nejúspěšnějším. Vznik Tandemu je vlastně připisován náhodě, protože oba muzikanti k sobě marně sháněli odpovídající rytmiku, která by jim vyhovovala, a tak z nouze se vlastně stal nosný nápad pro velice osobitou skupinu, v níž oba mohli plně uplatnit svou improvizační invenci, hravost a mimořádnou schopnost tvořit novou muziku v přímém kontextu mezi sebou i s posluchači, kteří velice dobře cítili, že se na pódiu děje něco objevného. Často přeskočila mezi muzikanty pověstná jiskra, vzbuzující krásné emoce.

            Duo praktikovalo překvapující šíři nálad, žánrů i zvukových podob i při svém minimálním obsazení. Důkazem na záznamu z Lublani může být hned úvodní Daškova idylická skladba s názvem Pastýřská,a deska pokračujepřes jemnou lyriku flétnového hraní Co mi povíš až po expresivní skladbu Trapas,kde se melodie přelévá z flétny do lidského hlasu. Že muzika, kterou duo hrálo, může být i obrovská legrace, dokazuje i přídavek s názvem Přesmyčky, kde Stivín rozehrává své píšťalkové kaskády a Dašek kontruje v bouři akordického zvuku. Z celého alba je patrné neustálé muzikantské zaujetí a spontánní hravost.

            Po ukončení spolupráce se Stivínem se Rudolf Dašek věnoval jako náš první jazzový hráč sólovým vystoupením, ale nezavrhl ani spolupráci s dalšími jazzmany na větších obsazeních. Dlouhodobě spolupracoval např. s kytaristou Toto Blankem. Spolu absolvovali opět celou řadu mezinárodních jazzových festivalů. Rudolf Dašek se podílel na celé řadě nahrávek světových muzikantů. S Jiřím Stivínem potom ještě na čas obnovil Tandem a objeli mnoho významných jazzových festivalů.

            Svoje bohaté hráčské zkušenosti předával i mladší generaci a jako lektor se podílel i na 1.Letní jazzové dílně ve Frýdlantu v roce 1984. V roce 2010 byl oceněn Stříbrnou plaketou presidenta republiky za celoživotní dílo. Rudolf Dašek působil jako člověk málomluvný, skromný. Při hře velice rád používal a preferoval vícehlasou sazbu spojenou s perkusivními možnostni nástroje. Byl často pokládán za českého jazzového eklektika. Vybíral si z cizích vzorů a přetvářel je k obrazu svému, ale v žádném případě to u něho neznamenalo nedostatek invence. Ať je to tak či onak, faktem zůstává, že českou i slovenskou muziku proslavil ve světě a nesmazatelně se vryl i do paměti československých posluchačů.

Stanislav Novotný

Rafal Sarnecki Trio v Jazz Tangens

Koncertem tria kytaristy Rafala Sarneckého začal 18.ledna nový rok v privátním jazzklubu Jazz Tangens. Rok po náhlém úmrtí jeho majitele ing.Tučka klub vede jeho dcera Bára se svým mužem a zcela zaplněný klub dává naději, že se to bude dařit. Polský kytarista Rafal Sarnecki sice žije od roku 2005 ve Spojených státech, kde získal stipendium a posléze i magisterský titul na Queens College v N.Y., ale velmi často zajíždí s různými formacemi do Evropy. Kromě hudebního vzdělání stihnul vystudovat fyziku na Technické universitě ve Varšavě, kde se roku 1982 narodil. Nyní se svým triem (Wojciech Pulcyn – b a Pawel Dobrowolski - dr) jede turné po českých a slovenských městech. Zahajoval jazzový festival v Trutnově (17.1.) a po Pardubicích trio zahraje ještě v České Třebové, Brně, Bratislavě a dalších městech.

Během večera jsme slyšeli dva zhruba padesátiminutové sety, přičemž během toho prvního zazněly především skladby z prvního Sarneckého disku Song From  A New Place z roku 2009. V druhé sadě pak zazněly kompozice úplně nové, ale i z druhého disku The Madman Rambles Again z roku 2011. Tento disk již vyšel na prestižním labelu Fresh Sound New Talent, u kterého svoje nahrávky vydal i Brad Mehldau nebo Kurt Rosenwinkel. V závěru koncertu došlo i na standardy – v duu (g + b) skvěle zahraná Alice in Wonderland a jako přídavek asi patnáctiminutový How Deep Is The Ocean. Byl to velmi příjemný večer, posluchači bouřlivě aplaudovali a hudebníci si velmi pochvalovali skvělou atmosféru v klubu. Navíc oba opravdu výborné disky bylo možné u kapelníka za příjemnou cenu 250,- zakoupit.

Dr.J.Johanides

PETER (PETE) RUGOLO

Jazzový publicista Gene Lees někdy na počátku 90.let minulého století o Peteru Rugolovi napsal: „Na Petera jsem po létech narazil na nějaké party a vzpomněl jsem si na naše první setkání. Tehdy mi bylo 20 nebo 21 let, když k nám do kanadského Hamiltonu ve státě Ontario dorazil orchestr, který byl právě na cestách a který jsem obdivoval. Stále mám ten obrázek před očima: tmavočervený otřískaný autobus dorazil po ulici James Street North, muzikanti z něj začali vycházet a já se dal do rozmluvy s aranžérem tohoto bandu. Byl v té době už docela známý a já byl překvapen jeho mimořádnou zdvořilostí. Byl jsem velmi mladý, a tak jsem čekal určitou nedůvěru. Avšak nic takového. Posadili jsme se a hovořili o čem jiném, než o muzice. Sdělil mi mnoho užitečných informací a já při loučení řekl, že mu to nikdy nezapomenu. A právě na zmiňované party jsem tento příběh Pete Rugolovi při setkání vyprávěl. „A víš, kdo byl před těmi léty ten aranžér, s kterým jsem si tak hezky popovídal?", otázal jsem se ho. „Nevím, nemám tušení", odvětil, díval se tázavě a zároveň pobaveně. „To jsi byl přece ty, ale stalo se to tak dávno", řekl jsem mu.

Pete Rugolo se narodil 25.prosince 1915 v městě San Piero na Sicilii a ve velmi raném věku se s ním rodiče přestěhovali do Ameriky. Později se stal žákem jiného exulanta - francouzského hudebního skladatele Daria Milhauda. V době, kdy náš mladý muž absolvoval základní vojenskou službu, tak prodal Stan Kentonovi jedno ze svých aranžmá. Světová válka skončila a on se stal hlavním aranžérem Kentonovova avantgardního orchestru. To se stalo v letech 1945 – 1949, což byla léta, která většina příznivců považuje za ta nejlepší z celé kariéry tohoto slavného muže. Byl to Rugolo s panem kapelníkem, kteří rozpoznali nebývalý hudební talent mladého Maynarda Fergusona, když orchestr hrál v kanadském Montrealu. Velmi zdařilé a odvážné aranžmá a kompozice přesně odpovídaly představám kapelníka, a tak formovaly charakter orchestru. Vzpomeňme na pasáže hlasů hrané v široké harmonii, zatím co plechy plápolaly a vybuchovaly ve fortisimu. Ačkoliv v pozdějších letech se stalo módním znevažovat Kentonův band, byl to právě Rugolo, který zvětšil výrazové prostředky jazzového big bandu a především jazzové orchestrace a ovlivnil celé generace aranžérů a hlavně těch, kteří psali hudbu k filmům. Zde se efektivita Kentona a Rugola projevila nejvíce. A Pete byl jedním z těch, který se dokázal na základě jazzových zkušeností uchytit na poli filmové a TV muziky

.

Sám o sobě mluví velice skromně, ale rozhodně má v jazzu větší vliv, než tvrdí. Je mistrem i při vaření. Jeho přítel Henry Mancini lahodné kulinářské výtvory testoval mnohokrát. Obdivuhodná jeho sbírka jeho vín a kvalitní sladové whisky.

Jak již bylo řečeno, Pete Rugolo se narodil 1915. Rodina emigrovala v roce 1920 a usadila se v San Rosa v Kalifornii. Svoji hudební kariéru začal stejně jako otec hrou na barytonový saxofon, ale brzy začal koketovat i s jinými hudebními nástroji, ponejvíce však s lesním rohem a pianem. Na San Francisco State College získal bakalářský titul, a pak pokračoval ve studiu kompozice u Milhauda na Mills College v Oaklandu v Kalifornii. Po studiích pracoval jako aranžér pro Johnny Richardse a jeho band. Po dobu 2.světové války hrál a aranžoval pro armádní orchestr, jehož členem byl také saxofonista Paul Desmond.

Po válce znovu nastoupil ke Kentonovi, do nejprogresivnějšího jazzového bandu těch dob. U Kentona i po odchodu od něj v roce 1949 neodmítal psát také taneční hudbu a pop. Stále více času na počátku 50.let věnoval psaní aranžmá pro pop vokalisty, jako byli June Christy, Peggy Lee, Patti Page, Billy Eckstine, Ruth Olay nebo Four Freshmen. Na konci této periody pracoval pro studio MGM a též jako A&R ředitel gramofonové společnosti Mercury Records. Mezi množstvím alb, na kterých se podílel, jsou nejzávažnější: Adventures in Rhythm, Introducing Pete Rugolo, Rugolomania, Reeds in Hi-Fi a také Music for Hi-Fi Bugs. Jako produkční vydal sérii jazzových desek Lennie Tristana a jiných. Byl to také on, kdo vymyslel v roce 1949 titul pro legendární album Milese Davise, Gila Evanse a Gerry Mulligana The Birth of the Cool.

V 60.a 70.letech minulého století pracoval Pete pro TV. Přispěl tak velkou měrou k množství populárních show, jako byly Leave It to Beaver, Thriller,The Fugitive, The Challengers a také Family. Nemluvě o počtu kompozic a scénické hudby pro TV filmy a divadelní představení. Jeho malé jazzové combo se objevilo ve dvou filmech, ty se jmenují Where The Boys Are a Dialectic Jazz Band režiséra Gorshina. I když se Hollywoodu jeho kompoziční a náročně posluchačský styl nepozdával, přesto i tam se uplatnil. Svědčí o tom i soundtrack posledního filmu, na kterém pracoval s názvem This World, Then the Fireworks (1997). V něm dostatečně demonstroval své nadání pro psaní filmové hudby, která je v tomto filmu jak důmyslná, tak i expresivní.

Zdá se, že práce pro TV byla jeho nejlepší epochou. Mezi úspěšnými tituly můžeme nalézt:The Thin Man, The Stranger, Richard Daimond, Run for Your Life nebo Felony Squad. Prestižní cenu Emmy získal za scénickou hudbu v dlouhodobém seriálu The Bold Ones. Také jeho hudba k filmům, jako Glory Alley, The Strip, Easy to Love, Jack the Ripper, The Sweet Ride a také Everything I Have is Yours doznala značného uznání. Peter Rugolo zemřel 16.října 2011 v Los Angeles v Kalifornii.

Josef Mahdal

Po velkém úspěchu kompletu Live In Europe 1967 ze září 2011 se dalo očekávat, že šéfové Columbie využijí neutuchající zájem posluchačů o Milesovu hudbu a přijdou s další porcí nevydaných nahrávek. Ostatně o tom vypovídal i podtitul prvního kompletu The Bootleg Series Vol.1. Volba padla na období samého počátku tzv. jazz-rockové éry a nyní tedy vyšel komplet Live In Europe 1969 - The Bootleg Series Vol.2. Původně bylo vydání plánováno na předvánoční trh 2012, údajně kvůli výrobním problémům vyšel komplet až 24.1.2013. Cenný je v tom, že přináší hudbu tak zvaného „třetího velkého kvinteta“ nebo také „Lost Bandu“, tedy souboru, který Miles nikdy nevzal do nahrávacího studia a který fungoval v této sestavě v letech 1969 - 70. Zůstaly po něm pouze záznamy koncertů z celého světa. Nahrávky na kompletu jsou z festivalu v Antibes ve Francii (CD 1 a 2 - 25.7. a 26.7.), třetí disk přináší koncert ze Stockholmu z 11.5., který se konal v rámci New Orleans Jazz Festival v Evropě, který organizoval George Wein. Bonusem je DVD se záznamem koncertu z 11.7. Berliner Jazztage v Berlínské Filharmonii. Kvalita nahrávek je opět skvělá stejně jako vybavení celého kompletu. Jak jsem již zmiňoval, hudba pochází ze samého počátku exploze jazz-rocku, než Miles svůj další soubor kompletně elektrifikoval, a jistě se stane vítaným přírůstkem do sbírek všech Milesových obdivovatelů.

Dr.J.Johanides

S tímto novým albem, které vyšlo 5.2.2013, se Wayne Shorter vrací po 43 letech k legendární značce Blue Note. Obsahem desky je devět Shorterových kompozic, z nichž šest je zcela nových, Orbits pak pochází z desky Milese Davise Miles Smiles a nahrávka Plaza Real vyšla již na albu Weather Report Procession. Nahrávalo se během podzimního turné 2011 po Evropě a soubor tvořili stálí Shorterovi spoluhráči - Perez, Patitucci, Blade. Výjimkou je 23minutová symfonická báseň Pegasus, ve které se připojilo ještě kvarteto The Imani Winds, a nahrávalo se v Walt Disney Concert Hall v L.A. Název desky Without A Net je vlastně písnička z muzikálu Flying Down To Rio z roku 1933, tedy z roku, kdy se Shorter narodil. Letos 23.8. mu bude osmdesát let a soudě podle této desky, zraje jako víno. Všem vřele doporučuji.

Dr.J.Johanides

Dlouho bychom museli hledat u vydavatelů, kdy u nás naposledy vyšla živá nahrávka big bandu se zpěvákem. Tentokrát se tak stalo a je opravdu co poslouchat. Na CD se objevují skladby poměrně známé, od světových autorů, jako jsou např. John Lennon a Paul McCartney, Elton John, Phil Collins, Kurt Cobain, Stevie Wonder, Cole Porter, Freddie Mercury, Henry Mancini a řada dalších. Zpěvák Vojtěch Dyk, mimo jiné, vychází z repertoáru Michaela Bubblé, Phila Collinse, ale i dalších zpěváků. Známé hity ovšem pojímá po svém, zcela osobitým hudebním způsobem a nutno říci, že skvěle. Když si poslechneme skladbu v podání Michaela Bubblé a tutéž skladbu v přednesu Vojty Dyka, dá se říci, že Dyk někdy vychází z tohoto pomyslného souboje vítězně. Nejen proto, že proti kanadskému zpěvákovi má plnější hlasový projev, ale dává do interpretace někdy i daleko více exprese, a tím skladby dostávají patřičný lesk.

            A ten lesk se objevuje také proto, že Vojtěch Dyk má za sebou výtečnou kapelu B Side Band s kapelníkem Josefem Buchtou. Velice sympatické je, že v současnosti velmi populární herec, muzikant a zpěvák Vojta Dyk si je vědom kvalit kapely, která ho doprovází, a dává to i veřejně znát. Že si kapely velice váží, dokumentují i jejich koncerty, kdy se Dyk nikdy nesnaží být za hvězdu s nějakým doprovodem, ale vystupují jako zcela rovnoprávní partneři. Ostatně na CD je to i znát. Když dominuje Dyk, kapela vzorně doprovází, když hraje kapela sama, je tomu naopak. V aranžmá, ve kterých kapela dostává příležitost, se projevuje její obrovské nasazení a hráčská vyspělost všech muzikantů. Na zpěvákovi jsou velice sympatické nejen jeho kvality muzikantské, ale především lidské. Netrpí žádnými trapnými manýry popových hvězdiček, je si vědom svých kvalit, ale to je tak asi vše. A protože je to hezký mladý a velice úspěšný muž, má o fanatické fanynky postaráno. Nedá se říci, že CD je vyloženě jazzové, ale milovníky bigbandového hraní musí určitě nadchnout. Uvedené CD si zájemci mohou koupit v běžné distribuční síti nebo přímo na koncertech kapely.

Stanislav Novotný

DARJA KUNCOVÁ

Zpívající jazykový fenomén

Darja Kuncová patří mezi přední zpěvačky naší jazzové scény a můžeme ji slýchat s kapelami různého stylového zaměření i velikostí – od tříčlenného Old Fashion Tria až po big bandy. O jejích pěveckých kvalitách vím již léta, a protože mě zajímalo, jak náročná cesta vedla k tomuto stavu, položil jsem jí pár otázek.

Darjo, kdy a kde jsi se začala věnovat zpěvu?

Já zpívala už na nočníku, hlavně když máma spěchala do práce a potřebovala mě odložit v jeslích, ale teď vážně… V sedmi letech mě učitel HV na ZŠ v Ostravě vtáhnul do školního pěveckého sboru, kde jsem zpívala altové party, a na  gymplu to pokračovalo až do maturity.

Navštěvovala jsi lidovou školu umění nebo něco podobného?

Určitý pokus naučit mě noty tady proběhl, ale vydržela jsem to v „Lidušce" jen pár měsíců, než jsem začala chodit „za nauku", a máma to vzdala. Dokonce jsem se učila soukromě na piano, ale vzhledem k mému vztahu k notám to zase nevydržela paní profesorka. Ve sboru to na mě prasklo asi po osmi letech, kdy jsem měla noty vzhůru nohama.

Jaké byly žánry, s nimiž jsi začínala?

Začala jsem už na gymnáziu ve školní folkové kapele Westy, kam mě dotlačila moje sbormistryně. Folk mě nikdy moc nezajímal a jí dalo velkou práci mě ukecat.

Byl tvůj příchod do Prahy důležitým zlomovým bodem ve tvé kariéře?

Po příchodu do Prahy mě ani nenapadlo, že bych měla někde zpívat. Až o tři roky později jsem zcela náhodou objevila inzerát v časopise Ahoj na sobotu, kde country kapela hledala zpěvačku. Z legrace jsem jim odpověděla, šla na konkurs a byla vybrána. Byl to countrybeat Mývalové a já s nimi zůstala sedm let.

Co nebo kdo tě nasměroval k jazzu?

Na jednom country bále mě uslyšel pianista začínajícího Junior Dixielandu Petr Špelina. Dva týdny mě pronásledoval a přesvědčoval, že se můj hlas hodí víc do jazzu. Nakonec mě udolal. Když mě „Junioři" vyhodili pro nedostatek talentu, ujal se mě kapelník Swing Studia z Karlových Varů Karel Uhlík, který mi postavil většinu dnešního repertoáru, našel pro mě ideální tóniny a měl se mnou nesmírnou trpělivost. Do Varů dojíždím zpívat už 25 let. A třetí významnou osobností je Víťa Marek, který mě vybídl ke spolupráci v triu před sedmi lety. Neskutečně mě „vycvičil" a uvedl mezi profesionální muzikanty. 

Většinu jazzových evergreenů zpíváš v originále a to tak kvalitně, pokud jde o výslovnost, že se diváci, jejichž rodnou řečí je angličtina, diví, že jsi Češka. Jak jsi k této dokonalosti dospěla? Používáš angličtinu, případně další cizí jazyky ve svém zaměstnání?

K dokonalosti mám asi daleko, ale protože velmi špatně vidím, mám vytříbenější sluch. Já se učila jazyky od sedmi let, kdy mě šoupli na speciální jazykovou základku, protože jsem se prý v normální škole nudila. V patnácti jsem se už obstojně domluvila německy, anglicky a rusky, na gymplu jsem měla francouzštinu a latinu, což je dohromady dobrý základ pro porozumění dalším jazykům. Zato Pythagorova věta mi totálně unikla. Jsem denně nucena komunikovat ve všech řečech, které znám, protože pracuji ve firmě, která dováží tisk z celého světa. Při uvádění mých koncertů v zahraničí se mi to moc hodí.

S kterými kapelami jsi během těch let zpívala a do kterých zemí jsi se s jazzem podívala?

Já jsem taková „Call Lady", mám pocit, že už jsem snad zpívala se všemi. Jsem kmenovou členkou kapel: Old Fashion Trio Víti Marka, Swing Studio Karlovy Vary, Jazz Bluffers, The Dixieland Messengers a Dixieland 1.LF UK. Hostovala jsem, a s některými spolupracuji stále, s kapelami: Steamboat Stompers, Crazy Boys, Swing Revival Praha, Old Timers Jazz Band, Metropolitan Jazz Band, Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka, Melody Makers, Bridge Band, Jazz Colegium Boba Zajíčka, Classic Jazz Memorial, Polydor Sextet, Golden Swing, Dixieland pražských aviatiků, Jazz Spirit…snad jsem na někoho nezapomněla. Prostě zavolají, když mě potřebují. Zpívala jsem v USA, Nizozemí, Dánsku, Švédsku, Francii a samozřejmě tady vedle v Německu a Rakousku.

O tobě je známo, že se objevuješ ve Faustově domě s amatérskou kapelou Dixieland I. Lékařské fakulty UK. Jak dlouho už s nimi zpíváš a co tě k té partě vedené Prof. Jiřím Tichým přivedlo?

Oslovili mě před dvaadvaceti lety a já je vlastně "zdědila" po Evě Emingerové, která se začala zpěvu věnovat profesionálně a již na tuto kapelu neměla čas. Jsou to prima lidi.

Jaké máš muzikantské plány a sny? Kde a s kým by sis ještě ráda zazpívala?

Pro mě je největší poctou a uspokojením zazpívat si s opravdu dobrými muzikanty, kteří mě provokují a ženou dopředu. Mám velké štěstí, že jsem jimi obklopena a jdou si se mnou rádi zahrát. Neplánuji, beru to, co mi život přináší a i to zlé je vždycky k něčemu dobré.

Ptal se Ivan Kott

Spirituál Kvintet: Čerstvý vítr

Nové album Spirituál Kvintetu vydané v Universal Music se jmenuje Čerstvý vítr podle poslední písně alba zaznamenané i se zpívajícím publikem při koncertu v prosinci loňského roku. Jak říká v bookletu alba Jiří Tichota, název alba také tak trochu napovídá, že bylo nahráno s "čerstvou" (já bych řekl občerstvenou) sestavou skupiny, to znamená, že se tu představili zpěvačka Veronika Součková a kontrabasista a zpěvák Pavel Peroutka, jehož příchodem stoupl počet členů Kvintetu na sedm.

Album bylo – s výjimkou zmíněného živého bonusu – nahráno letos v březnu ve studiu Audio Kokpit Praha za dozoru hudebního režiséra Jaroslava Krčka a obsahuje co do stylové náplně ukázky všech žánrů, kterým se soubor za padesát let své existence věnoval. Jsou tu spirituály (Řeky babylonské, No More Auction Block) i další písně neznámých autorů deklarované jako traditionaly (Stvoření, Pláč, Houser tety Ródy, Krásný rána), k nimž patří i naše lidové Krajino, krajino a Nad Lobodicama. Zastoupena tu je i renesance v podobě francouzské písně ze 16. století otextované Jiřím Tichotou jako Dokud budu živ. A konečně u pěti písní známe autory hudby: Svěží vítr komponoval americký písničkář Tom Paxton, V tichu Jiří Holoubek, Do ráje nevede most Dušan Vančura, Zlatá a Náprstkem sbíraná Jiří Cerha.

Stejně pestré jako žánrový rejstřík je i pěvecké podání písní. Veronika Součková tu má čtyři sóla, Zdena Tichotová a Jiří Cerha tři, Dušan Vančura s Jiřím Holoubkem si zasólovali ve svých opusech, a v úvodním Stvoření se po boku Zdeny Tichotové uplatnil i nováček Pavel. Stejně výborně jako sóla zní tradičně i vícehlasy, ať to je v Řekách babylonských nebo v renesančním šansonu, takže po léta vysoko nastavovaná laťka kvality stále setrvává.

Pokud jde o textaře, uplatnilo se jich tu několik. Dlouholetý spolupracovník Spirituálů František Novotný otextoval Cerhovu Zlatou, Jiří Holoubek svoji píseň V tichu, tradičně pilný byl Dušan Vančura, ale největší textařský podíl má i tentokrát Jiří Tichota. Tomu se podařila drobná legrácka či aktualizace, dá-li se to tak říci, v písni Houser tety Ródy. V originále to je dětský popěvek, jehož melodie tu je všeobecně známá z podání Waldemara Matušky s českým textem Ivo Fischera o zrajících třešních. Jiří se ale podržel původní verze zpívající o smrti housera tety Ródy a tak se v závěru objevuje verš: Stará husa pláče, s husákem že bylo líp. Takže i další album Spirituál kvintetu je zárukou kvality a to jak po stránce výběru repertoáru, tak z hlediska interpretačního i textařského. K tomu se přiřazuje i výborně graficky pojatý obal a booklet obsahující všechny texty a fotografie členů skupiny, jejichž autorkou je Marie Votavová.

Ivan Kott

The Swings:

Nekonečný swingový sen

Vokální kvarteto The Swings nahrálo a u Radioservisu vydalo album nazvané Sen bez konce, což je název první skladby s textem Jiřího Traxlera. Ještě dalších šest ze čtrnácti zařazených písní je opatřeno českými texty, mezi jejichž autory má převahu Josef Kainar s takovými perlami, jako je Nebe počká nebo Kučeravý listonoš, na němž Jiří Suchý s oblibou demonstruje genialitu tohoto básníka. Je tu ovšem také jeden Kainarův text, k jehož zhudebnění došlo mnoho let po autorově smrti. Díky zakladateli a současnému vedoucímu kapely Petru Hanzlíkovi tak vznikla píseň Jednou. Krásný text napsal také Ronald Kraus na melodii Luďka Hulana v závěrečné písni alba Poslední produkce. Mezi anglicky zpívanými písněmi mě velmi potěšila Chattanooga Choo Choo, což byla v poválečné swingové éře jedna z nejoblíbenějších skladeb, našimi bigbandy ovšem většinou hraná jako orchestrálka. Radost mi udělalo také Mood Indigo, na nějž jsem při nedávném koncertu Duke Ellington Orchestra v Lucerně marně čekal. A ještě jednou bych se vrátil k textům českým. Na seznamu skladeb se také objevuje Dvořákova Humoreska s poněkud nečekaným jménem textaře, jímž je kreslíř a ilustrátor Jiří Slíva. Po členech kvarteta Pavlu Švestkovi a Jiřím Hruškovi tedy další ovocné jméno, takže lze hovořit o albu plném vitamínů.

Aby příděl vitamínů hudebních byl pro posluchače alba co největší, nezůstala čtveřice Petr Hanzlík, Petr Jindra, Pavel Švestka a Jiří Hruška v nahrávacím studiu sama, ale vytvořila z našich špičkových jazzmanů doprovodné těleso nazvané DayDream BIG Band Petra Hanzlíka. Tato kapela a její sólisté, k nimž se dvakrát přidal s houslemi i Pavel Švestka, se podílejí na perfektním vyznění všech skladeb.

Novinka byla přivítána před početným publikem v neděli 14. října v Malostranské besedě. Tam se nemohl samozřejmě sejít celý bigband, takže zpívající Swings doprovodila čtveřice špičkových muzikantů – saxofonista Svatobor Macák, pianista Jiří Růžička, kontrabasista Vít Fiala a bubeník Jan Linhart. Hrály se především písně z alba, ale na přání posluchačů zazněly i další, například Klobouk ve křoví a Nebe na zemi od Jaroslava Ježka, nebo trampský song Letí šíp savanou v lehce parodické úpravě. Jako host se představila část rozverné dívčí kapely Jelení loje se třemi písněmi ze svého repertoáru. Album vychází v papírovém obalu bohatém na informace a vyzdobeném fotografiemi členů kvarteta a obrázky od mladé výtvarnice Dominiky Hourové.

Ivan Kott

Quincy Jones

Oslava osmdesátých narozenin

Málokterým slavným muzikantům se podařilo dožít vysokého věku ve vší svěžesti a tvůrčí činnosti. Majitel sedmadvaceti prestižních cen Grammy Quincy Delight Jonesto štěstí má.Nominovaný na udělení zmíněné ceny byl celkem devětasedmdesátkrát a to je úctyhodné číslo. Další z poct, které se  tomuto umělci dostane letos v březnu je, že bude přijat do síně rokenrolové slávy. Skladatel, aranžér, dirigent, trumpetista a producent Quincy Delight Jones se narodil 14.března 1933 v Chicagu. Jako malý jedenáctiletý kluk velice rychle zapadl do party malých zlodějíčků. Při jedné z vloupaček uviděl poprvé v životě piano a jeho zvuk ho natolik uchvátil, že se rozhodl svůj život radikálně změnit a věnovat se muzice.

            Quincy Jones se začal učit hrát na trumpetu. Jeho prvním učitelem byl Clark Terry. Později vystudoval slavnou Berklee School a v roce 1951 získal své první profesionální angažmá v orchestru Lionela Hamptona. S touto kapelou nahrál svoje první trumpetové sólo ve skladbě Kingfish. Významné v Jonesově hudebním životě bylo přátelství s Ray Charlesem, pro kterého psal svá první aranžmá. Charles ale nebyl jediným, se kterým se potkal v hudební branži. Byl to i Louis Armstrong, Billie Holiday, Duke Ellington, Count Basie a výčet slavných jmen by mohl pokračovat až do dnešních dnů. V roce 1953 Hamptonův orchestr opustil a věnoval se aranžování. V tomto období vznikla celá řada LP, např. společná deska Helen Merrillové a Clifforda Browna z roku 1954 a později album Dinah Washingtonové The Swingin´Miss D., pro které sestavil svůj první studiový big band. Ten mu byl později základem při jeho samostatných projektech. V této době byl zároveň členem orchestru Dizzy Gillespieho a zúčastnil se s ním zájezdu do Evropy a na Blízký Východ. V roce 1957 odešel do Paříže studovat kompozici a živil se jako hudební režisér u firmy Barclay.

            Po návratu do New York City realizoval ¨Quincy Jones na přelomu let 1958-59 s orchestrem Counta Basieho album One More Time s vlastními skladbami. Album bylo pro Jonese velice důležité, protože mu pomohlo zajistit popularitu i v celosvětovém měřítku. Bezprostředně na to nahrál v květnu 1959 se svým studiovým big bandem dvě významná alba, jednak The Bird Of A Band a zanedlouho druhé The Great Wide World. Repertoár těžil především z jazzových standardů, které ale ozvláštnil svými skvělými aranžérskými nápady. Dalším Jonesovým počinem bylo, že se v roce 1960 začal věnovat filmové hudbě. Byl vlastně prvním Afroameričanem, který se prosadil ve filmové tvorbě a pomohl tím překonávat dobu segregace, kdy černí muzikanti často neměli šanci se prosadit. Ve filmu, kterých má dnes na kontě skoro čtyřicet, se uplatnil především jako skladatel, producent a dokonce i jako občasný herec. Z jeho filmografie jistě stojí za zmínku filmy V žáru noci, Chladnokrevně, Kaktusový květ, John a Mary, Útěk a z těch novějších asi Zbohatni nebo chcípni.

            Kromě filmu začal Quincy Jones věnovat zvýšenou pozornost i hudbě populární. V této oblasti naprosto jednoznačně vede jeho producentská spolupráce se slavným Michaelem Jacksonem. Je podepsaný pod jeho alby Off The Wall, Bad a především Thriller. Posledně jmenovaného alba se prodalo celkem 110 milionů kopií a stalo se tak nejprodávanějším albem na světě. Za svůj život natočil celou řadu alb se skladbami převzatými i původními, mnohé z nich se staly hity. Například slavná skladba Soul Bossa Nova provázela v roce 1998 fotbalové mistrovství světa, mj. zazněla i v neméně slavném filmu Woody Allena Seber prachy a zmiz. Se svou hudbou se dostal i do vesmíru. Jeho nahrávka písně Walking In Space budila v roce 2008 posádku raketoplánu Atlantis a o téměř čtyřicet let dříve jeho nahrávka Fly Me To The Moon zněla do ucha astronautovi Aldrinovi, když Apollo 10 přistávalo na Měsíci. Aranžmá této písně napsal pro album Franka Sinatry It Might As Well Be Swing. Se Sinatrou se setkal v roce 1958 a zůstali přáteli dodnes. Jako důkaz může sloužit prsten, který Sinatra věnoval Jonesovi a který nosí na pravém malíčku.

            Quincy Jones je opravdu významná osobnost v oblasti hudby i filmu a pocty si určitě zaslouží. Už když oslavoval své 75. Narozeniny, uspořádali pro něho jeho slavní kamarádi, muzikanti a producenti oslavný koncert. Jones seděl v první řadě a na pódium přicházela jazzová i popová muzikantská elita z celého světa, aby mu vzdala hold. Kdo má satelitní TV, mohl sledovat. Žádná z našich televizí si podobných koncertů nevšimla. Škoda, nejspíš budeme stále jen koukat na staré vyčpělé „křížaly“ nebo na nedouky a současné rychlokvašky.

Stanislav Novotný

Korespondence ve zvukové podobě

Vydání třídílné Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha jakoby odstartovalo sérii prezentací dalších dokumentů věnovaných těmto dvěma osobnostem. Je to film Libuše Rudinské Můj otec George Voskovec, knížka Jiřího Suchého a jeho bratra Ondřeje Pan Werich z Kampy, dvoudiskový soubor rozhlasových nahrávek Jan Werich a Miroslav Horníček na Kampě, inscenace Národního divadla Brno Korespondence V + W, dva disky se záznamem vídeňského setkání V + W v roce 1974 nazvané Poslední forbína a konečně čerstvá novinka vydavatelství Supraphon Jiřímu Voskovcovi k narozeninám. Ta vyšla k datu 19. června, kdy jsme si připomínali, že uplynulo 107 let od narození mladšího člena této nerozlučné dvojice.

Na úvod zazní písnička My všichni to víme zkomponovaná Jaroslavem Ježkem do hry Hlava proti Mihuli, jíž měla být zahájena nová sezóna Osvobozeného divadla v roce 1938. Jak víme, hra se na jeviště nedostala, protože divadlu byla odebrána licence, a tak ji Jiří Voskovec v roce 1964 bez doprovodu nazpíval, aby se na ni nezapomnělo. Pak následuje téměř půlhodinový dialog o Voskovcově rodné chalupě v Sázavě a o jeho dědečkovi, malíři Soběslavu Pinkasovi, pocházející z Vídeňského setkání v roce 1974, což je završení předchozí Poslední forbíny.

Na disku je také Rozhovor přes oceán vydaný v roce 1965 na LP Klobouk ve křoví, ale i zvukové podklady, z nichž byl pak onen „mezikontinentální dialog V + W" vytvořen. Těch nápadů a témat k povídání navržených Jiřím Voskovcem bylo tolik, že by to mohlo vydat na samostatné elpíčko, ale výsledný sestřih se tehdy zastavil na pouhých sedmi minutách a čtyřiceti vteřinách.

V listopadu 1964 nahrál Jiří Voskovec pro svého přítele fonodopis, v němž ho informuje o 60. výročí neworské podzemní dráhy připomenutém v New York Times. Z jiného fonodopisu, jehož úryvek tu je zařazen, se Jan Werich dozvěděl o živém snu, v němž se Jiřímu Voskovcovi zdálo, že byl zvolen prezidentem Spojených států a prostřednictvím „svého" ministerstva zahraničních věcí zařídil celé Werichově rodině dlouhodobý pobyt ve Washingtonu D.C.

Závěr alba patří opět textu V + W, jímž pod názvem Zkazky z nesmyslna opatřili francouzskou zlidovělou melodii, aby ji ve hře Fata Morgana zpíval Ferenc Futurista. Jiří Voskovec ji stejně jako píseň úvodní nazpíval v roce 1964, kdy připravoval knihu Klobouk ve křoví. Nahrávky pocházejí z archivu Karla Koliše, jehož poznámky k jednotlivým vstupům jsou otištěny v bookletu. Tam také najdeme snímek vídeňského domu, v němž se pánové Voskovec a Werich několikrát setkali, a fotografii hrobu Voskovcových prarodičů, Soběslava Pinkase a jeho francouzské ženy Adrieny.

Ivan Kott

XXV. Salon tradičního jazzu 2013

24. květen - Jazzová zahrada Na Staré štaci

17.⁰⁰ – 23.⁰⁰                   Legendy českého jazzu: Jan Konopásek, Ivan Dominák, Jiří Válek, J. Kolín, S. Kalous atd. & Revival Swing Band Praha

25. květen - náměstí Republiky Neratovice

10.⁰⁰ – 11.⁰⁰                   Brass Band Rakovník         

11.¹⁵ – 12.¹⁵                   Ajeto Glass Nový Bor                                            

12.³⁰ – 13.¹⁵                   Czech Philharmonic Jazzband

13.¹⁵  -  14.⁰⁰                 Průvod městem                                                                             

14.⁰⁰ - 15.⁰⁰                    Old Time Memory Jazz Band Jena, Německo

15.¹⁵ - 16.¹⁵                    Funny Fellows Slovensko               

16.³⁰ - 17.³⁰                    Pilsner Jazz Band             

17.⁴⁵ - 18.⁴⁵                    Navostro                                              

19.⁰⁰ - 20.⁰⁰                    Mariachi Azteca de Praga

20.³⁰ - 22.⁰⁰                    Ondřej Havelka a jeho Melody Makers

Na všechny akce vstup zdarma, bližší informace na www.jazzova-zahrada.cz

Jan Konopásek vystoupí na XXV.Salonu tradičního jazzu

Barytonsaxofonista, flétnista, aranžér a skladatel Jan Konopásek se narodil 29.12.1931, tedy právě před jednaosmdesáti lety. Začal, tak jako celá řada dalších hudebníků, soukromým studiem hry na klavír. V letech 1957 - 1961 dostal angažmá u Karla Krautgartnera a v této době se stal i spoluzakladatelem slavného souboru Studio 5 (1958 - 1961). Po jeho zániku se stal v letech 1962-1965 členem ještě slavnějšího souboru S+HQ. Po odchodu do emigrace působil nejprve v BRD u Hanse Kollera, potom v big bandu i u nás známého Klause Doldingera a po příchodu do Ameriky hrál nejprve v kapele Olivera Nelsona, v roce 1969 přešel ke Stanu Kentonovi a v letech 1973 - 1974 působil ve světově proslulém big bandu Woody Hermana, ve kterém zůstal třináct let. Poté hrál v dalších skvělých orchestrech, jako byly big bandy Lionela Hamptona a Buddyho Riche.

Dnes žije Jan Konopásek střídavě v americkém městě Sarasotta a v Čechách v Praze. Úspěšnou profesionální dráhu již pověsil na hřebík a věnuje se jen tomu, co ho baví. Je nám ctí, že přijal pozvání a vystoupí na XXV.Salonu tradičního jazzu na koncertě s názvem Jazzové legendy dne 24.května 2013 od 17 hodin v Jazzové zahradě Na Staré štaci. Hosty večera budou také jeho bývalí spoluhráči, orchestr Revival Swing Band Praha a řada dalších významných českých muzikantů.

Jarka a Antonín Šilhavých

Kenny Werner Trio v JazzTime

V pátek 8.2.jsme se konečně dočkali toho, že poprvé do Česka zavítal skvělý pianista Kenny Werner se svým triem. Koncert organizoval Petr Pylypov v sálku klubu JazzTime. Je zarážející, že na takovou osobnost v oblasti jazzové hudby přijde v Praze cca 50 lidí (ale tím pádem byl sál narvaný k prasknutí), z čehož zhruba polovina byli Američané žijící v Praze. Werner je skvělý pianista i skladatel, narozen 1951 v Brooklynu, N.Y.C., absolvent Berklee School Of Music. Jeho dlouhodobé trio tvoří basista Johannes Weidenmueller, Němec narozený v Heidelbergu, dlouhodobě usazený v N.Y.C. Před Wernerem spolupracoval s takovými lidmi, jako jsou Gary Bartz, Wynton Marsalis, Joe Lovano, George Benson, John Abercrombie a další. Místo stálého bubeníka tria  Ari Hoeniga přijel Holanďan Hans van Oosterhout, učitel na bicí ve škole v Tilburgu. Během své hudební kariery již hrál s hudebníky, jako Bob Malach, Lee Konitz, Gary Burton, John Scofield a Benny Golson.

Koncert začal krátce po deváté hodině večer a trio zahrálo dva zhruba hodinové sety s jedním přídavkem. Werner začal jazzovou adaptací J.S.Bacha, další skladbou byla kompozice Johna Coltranea. Pak už jsme slyšeli pouze nové nebo starší skladby pana kapelníka. Werner všechny skladby poctivě uváděl, bohužel jeho americké angličtině příliš rozumět nebylo. Některé skladby pocházely s disku Beat Generation, jiné zase z nahrávky pro japonský Venus With A Song In My Heart. Byl to pěkný koncert, posluchači bouřlivě aplaudovali a myslím, že i hudebníci byli s ohlasem spokojeni. Werner říkal, že je v Praze poprvé (přitom v sousedním Polsku hrál několikrát - dokonce tam s bratry Olesi - Marcin + Bartlomiej - natočil výbornou desku Shadows) a že se mu líbí. Tak snad ještě někdy přijede. Určitě by to stálo za to!

Dr. J.Johanides

Supertrio WUH v JazzTangens

Pardubickým koncertem v Jazz Tangens končilo 16.března turné tria Wilkins – Uhlíř - Helešic. Hudebníci za sebou měli řadu koncertů ve Švýcarsku, Německu a českých městech a právě devadesátým prvním koncertem v klubu JazzTangens končili. Trio v tomto složení působí asi rok a musím říci, že František měl šťastnou ruku, když si místo Darko Jurkoviče vybral tentokrát amerického pianistu Skipa Wilkinse. Je to skvělý hudebník, jeho hra je brilantní a i jeho kompozice - z nichž část tvořila repertoár večera - jsou velmi pěkné. Ve třech setech jsme slyšeli vedle zmíněných Wilkinsových skladeb také skladby Františka Uhlíře a samozřejmě i řadu standardů, z nichž nejčastější byly písničky A.C.Jobima. Zmiňovat se o Františkově bravurní hře nebo spolehlivém a rytmicky přesném doprovodu Jaromíra Helešice, myslím, nemá cenu, všichni fanoušci jazzu tyto dva hudebníky dobře znají. Byl to velmi vydařený koncert a příjemný večer.

Dr.J.Johanides

Poslední chorus …

George Gruntz

Skvělý skladatel, aranžér, bandleader a pianista George Gruntz zemřel 10.ledna ve Švýcarsku, bylo mu 80 let. Nemocný byl již delší dobu, ale až do konce svého života byl stále hudebně aktivní. Ještě měsíc před svojí smrtí nahrával se svým bandem v New Yorku. George Gruntz se narodil 24.června 1932 v Basileji, kde také studoval hudbu na konzervatoři a následně ještě v Zurichu. V roce 1958 se stal členem International Newport Youth Bandu a o deset let později již působil v European Rhythm Machine Phila Woodse. V první polovině 70tých let založil vlastní mezinárodní big band s názvem George Gruntz Concert Jazz Band, který fungoval více než čtyřicet let. Mezi jeho sólisty patřili mimo jiné i Joe Henderson, Woody Shaw, Jon Faddis, John Scofield a celá řada dalších známých hudebníků. V roce 1991 se Gruntzův band spolupodílel na legendární nahrávce Milese Davise s Orchestrem Gila Evanse na festivalu v Montreux – Miles & Quincy:Live  At Montreux. Se svým bandem objel Gruntz celý svět, dokonce v roce 1992 koncertoval v Číně. Kromě jazzové hudby se věnoval i skládání hudby pro balet, divadlo, operu i film.

Podle JF připravil Dr.J.Johanides

Alvin Lee

Ve věku 68 let zemřel britský kytarista Alvin Lee, kapelník bluesrockového kvarteta Ten Years After, které založil v roce 1967 v Nottinghamu. Skupina se stala slavnou svým vystoupením na festivalu Woodstock v roce 1969, kde předvedla osobitou verzi skladby I´m Going Home. Soubor natočil 10 alb plných velmi rychlých kytarových sól. Mezi nejznámější desky patří Ssssh a především Cricklewood Green obsahující největší hit skupiny Love Like A Man. Lee opustil Ten Years After v roce 1975, aby se vydal na sólovou dráhu. Své poslední album Still On the Road To Freedom vydal minulý rok v srpnu. Alvin Lee svojí hrou ovlivnil spousty dalších kytaristů, pro mnohé zůstal nedostižným vzorem, s jeho jménem se můžete setkat v nejrůznějších hudebních encyklopediích, léta se také pravidelně vyskytuje v žebříčcích nejlepších rockových kytaristů.  Alvin Lee zemřel nečekaně ve středu 6.března 2013 ve Španělsku kvůli komplikacím po chirurgickém zákroku.

                                                                                              Jaroslav Čečrdle

Ceny GRAMMY byly předány

Americká hudební akademie předávala své každoroční prestižní ceny ve všech možných oblastech hudby včetně klasiky, mluveného slova, ale třeba i klipů a podobně. Přestože je kategorií více než osmdesát, nemohu se zbavit dojmu, že jich ještě před pár lety bylo okolo stovky. Budeme-li si všímat jen jazzu, jsou vítězové jednotlivých kategorií následující:

O nejlepší jazzové sólo se dělí vibrafonista Gary Burton a pianista Chick Corea, které každý předvedl ve skladbě Hot House na výborném stejnojmenném albu vydaném u Concord Jazz. Chick Corea si odnesl cenu i za jazzovou skladbu roku, a to za Mozart Goes Dancing rovněž z alba Hot House. Cena za instrumentální aranžmá připadla již dříve zesnulému Gilu Evansovi za How About You z Centennial - Newly Discovered Works Of Gil Evans (ArtistShare).

Cenu za vokální jazzové album dostala překvapivě zpívající basistka Esperanza Spalding za Radio Music Society (Heads Up International). Nejlepší jazzové instrumentální album Unity Band (Nonesuch) natočil v minulosti již mnohokrát oceněný kytarista Pat Metheny. Cenu za album velké jazzové kapely dostal zcela zaslouženě Arturo Sandoval za Dear Diz (Every Day I Think Of You) (Concord Jazz). Nejlepší latin jazzové album ¡Ritmo! (Clare Fischer Productions /Clavo Records) natočil The Clare Fischer Latin Jazz Big Band. A abych neopomněl blues, nejlepší album v této oblasti natočil Dr.John Locked Down (Nonesuch).

                                                                                              Jaroslav Čečrdle

Adresa redakce: J. Čečrdle, Dražkovická 759, 274 01 Slaný (Tel.: 736 219 002)

www.jazzclubslany.cz / www.myspace.com/jazzclubslany

Do čísla přispěli:      Mgr.Jana Pospíšiïlová, PaedDr. Stanislav Novotný, Ivan Kott,

                                   MUDr.Jaroslav Johanides, Josef Mahdal, Jaroslava a Antonín

                                   Šilhavý

Fotografie:                Jiří Jaroch (1), ing. Petr Kříž (4,6), Jaroslav Šimral (16)

Toto číslo vyšlo:       2. dubna 2013